O malých dětských dušičkách

Prolog:

Vím o čem mluvím. Narodil jsem se s vrozených šedým zákalem obou očí a se silnou tupozrakostí levého oka, na které dodnes vlastně nevidím. Když jsem se probral s dětského nevědomí v šesti letech v dětské nemocnici po třetí neúspěšné operaci levého oka, tak mi bylo všelijak. Nejvíc mne udivoval můj otec, který často navštěvoval genetické poradny, aby prý zjistil odkud se to vzalo a čím a za co jej ten Pán Bůh trestá? Odpověď odborníka genetika byla: "Ne, nevíme odkud a z kterého kolena se to u vašeho syna vzalo". Můj otec tedy dodnes vyčítá mé vlastní matce, že měla promiskuitního otce a že za to vše muže on a že když to věděla, tak jsme ho ani neměli mít. Dobré co. Jak šel čas tak jsem pomalu oslepl i na druhé oko, a to jen proto že se lékaři báli léčil něco, co jiní lékaři soudruzi znalí věci kolem roku 68 zanedbali. Měli strach a myli si ruce a já pozvolna přestával úplně vidět.

Probrání z dlouhého špatného snu:

Pak jedna paní učitelka mi uvěřila, že nevidím a domluvila se svojí kamarádkou zdravotní sestrou na pohovor s pana Prof.Kuběnou ze Zlína (Tehdy jsem byl v Brně). Jel jsem tam sám vlakem, protože můj otec na zázraky dodnes nevěří. Pan Prof.Kuběna řekl: Jé je, zase k nám přišel ten věčný študent. (dodnes nevím, proč mne ten starý pan takto oslovoval) Jste na tom opravdu špatně, pomohu vám. A pomohl. To čeho se všichni lékaři odborníci tak báli bylo vyřešena za 17 dní pobytu ve zlínské nemocnici.

Monitorová rána:

Pak jsem šel na kontrolu na obvodní oční oddělení a ptal jsem se paní doktorky: "Živím se jako programátor a zároveň mám oči po 12 operacích. Je teda vhodné abych pracoval u počítače?". Ona odpověděla: "Nesmí se to říkat, ale já vám to řeknu. Když pracujete u počítače, tak vám hrozí deformace čočky. U vás nic takového nehrozí, protože žádnou čočku v očích nemáte. Dále vzniká častým pobytem u zářícího monitoru šedý zákal. Ten jste už měl, takže vám práci na počítači mohu jen doporučit, protože vám vlastně nic nehrozí". (Psal se rok 1992)

Epilog:

Manželka, moje dvouletá dcera a já jsme šli s dcerou k panu Kuběnovi na kontrolu. Tchýně říkala, co kdyby to měla náhodou po něm. Pan doktor dceru prohlédl a řekl. "Tak vaše dcera má vrozený zákal obou očí a bude muset jít na operaci". Moje žena se psychicky zhroutila ptala se stejně jako můj otec tenkrát: Proboha za mne ten Pán Bůh trestá. Pak nastalo pro mne 3 vyčítání od mojí ženy s těmito slovy: "Proč jsi vůbec měl děti, když jsi krypl? Jak k tomu já a chudák Verunka přijdeme? A vůbec, já nechci aby šla do nějaké blbé nemocnice. Oni jí tam určitě ublíží". Pak odmítala jít s dcerou do nemocnice, že se nemocnic bojí a že má z nich špatný pocit. Když bylo mé dceři pět let tak jsem s ní šel do nemocnice a odnesl v náručí na operační sál. Pak jsi mne po hodině a půl zavolal pan primář MUDr.Pavel Stodůlka a řekl: "Bylo to hodně zanedbané, tak jsme ji udělali obě oči zároveň. Normálně se to tak nedělá, ale bude to tak pro ni lepší. To víte pro ty děti zase vyšetření, narkóza a tak". Druhy den bylo mé dceři po té narkóze opravdu dost špatně. Zvracela a tak. Moje žena pořád mi volala na mobil: "Já to tady sama nevydržím", "Já se zblázním, já jsi něco udělám", "Proč vás nepustí hned domů?" a "Zeptej se jí jestli opravdu zas vidi?". Já odpovím: "Opravdu zase vidí, proč mi zas nevěříš, ale nemůžeme jít hned domů, protože je Verunce špatně a zvrací". Dopadlo to velmi dobře, ale teď moje žena s hrůzou čeká na další operaci mé dcery ohledně šilhání, která ani nemusí přijít.

To je asi vše, co jsem vám chtěl o těch malých dětských dušičkách říct.