Jak mám popsat nepopsatelné
a jak mám sdělit nesdělitelné?
A vlastně proč?
Vždyť přece dvě otevřená srdce
si mlčky řeknou vše a beze zbytku.
Nebo snad právě proto?
Nevím.
Snad je to jen má neodolatelná touha Ti povědět,
že skutečná Láska existuje
a že jsi to Ty,
díky které jsem to poznal.
Víc o tom nemohu říci,
vše ostatní by bylo nedokonalé,
tak jako je nedokonalý každý popis západu Slunce.
Láska je nekonečná jako Vesmír.
Stojí mimo jakýkoliv čas a prostor.
Není pro ní důležité,
jestli je Tvoje tvář hladká nebo vrásčitá
a vlasy kaštanové nebo prošedivělé.
Nebude pro ni nikdy rozhodující,
kde jsem já a kde jednou budeš Ty.
Není na světě místo, kde by nebyla.
Je naším společným základem, oceánem,
ze kterého se rodíme a kterým zároveň jsme.
Zrcadlí se ve Tvých očích stejně
jako Tvůj obraz na hladině říčky Pančavy.
Cítím ji ve Tvých dlaních,
vnímám ji ve Tvé chůzi
i v pohybech Tvých rukou,
když si upravuješ vlasy.
Neseme ji ve svých srdcích,
ale nevidíme ji,
až se mi někdy zdá,
že ji snad ani vidět nechceme.
Nemohu Ti ji ukázat,
ale mohu naznačit směr.
Věř mi - skutečná láska existuje.
Je řečí našich srdcí,
je řečí Vesmíru,
kterou k nám promlouvají hvězdy.
Snad ji také jednou má drahá uslyšíš
a já pak budu nesmírně šťastný,
že tyto mé snahy
nebyly zbytečné.
Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce
|
