Motto:
"Skutečný soucit pochází z pohledu na utrpení druhých. "
Jeho Svatost dalajlama
Je noc
a první mráz kreslí na okna mého pokoje
své ledové květy.
Přiblížil se konec roku
a s ním lásko i den Tvého svátku.
Tento den se u Vás sejdou Tvoji příbuzní a přátelé,
budou Ti blahopřát a Ty dostaneš spoustu dárků.
Budeš je s napětím rozbalovat a radovat se z nich.
Maminka navaří a napeče něco dobrého
a pak budete společně sedět u svátečně prostřeného stolu,
povídat si o všem možném,
Ty budeš hladit své kotě,
budeš se usmívat
a budeš šťastná.
Je to krásná představa harmonických vztahů mezi lidmi,
kteří jsou si blízcí.
Protože asi nebudu mít možnost Ti k svátku osobně poblahopřát,
rozhodl jsem se,
že Ti dnešní noc napíši malé blahopřání,
které tak rozšíří řadu mých nočních monologů,
které pro Tebe píšu
a pokud bude potřeba, ještě budu psát.
Trochu jsem ho ozdobil obrázky plané růže,
kterou jsem vyfotil letos v létě v Horních Štěpanicích.
Oslavy významných dnů,
jako jsou například svátek, narozeniny a další dny naší kulturní tradice,
nás provázejí celý život.
Slavíme je většinou s lidmi,
kteří jsou pro nás nějak blízcí.
Tyto dny si přejeme vše nejlepší a dáváme si dárky.
Vede nás k tomu touha udělat někomu radost a naznačit mu,
že ho máme rádi.
Ostatní dny v roce jsou však pro nás již obyčejné a všední.
Důvod?
Není to jen zvyk nebo výmluva, že nemáme dostatek času,
ale je to především naše neschopnost
odhlédnout od našich osobních zájmů a problémů
zastavit se
a všimnout si alespoň na chvíli
druhých lidí.
Málokdy se stane,
aby během roku manžel přinesl své ženě kytičku nebo nějaký dárek.
Prostě jen tak, protože jí chtěl udělat radost.
Jsme bohužel svědky i takových mezilidských vztahů,
kdy lidé teprve ve dnech oslav "objevují" své
rodiče,
manželky,
partnery
a své kamarády,
pokud si na ně vůbec vzpomenou.
V den oslav si nasadí masku usmívajícího se dárce,
aby další dny k nim byli zase lhostejní a bez zájmu.
Když si neumíme najít chvíli pro naše blízké,
těžko si ji najdeme pro lidi úplně cizí,
které během dne potkáváme.
Přitom stačí tak málo,
aby mezilidské vztahy byly takové,
jako ve dnech našich oslav.
Vždyť přeci žijeme mezi lidmi
po celý dlouhý rok.
Co je k tomu potřeba?
Je třeba udělat jen málo
- naučit se dávat.
To je to,
co bych Ti dnes chtěl k Tvému svátku popřát.
Přeji Ti,
má lásko,
z hloubky svého srdce,
aby jsi se i Ty naučila být vždy k druhým všímavá a vždy schopná dávat.
Je to něco,
co budeš ve Tvém životě potřebovat
a co bude prospěšné všem lidem,
kteří s Tebou jednou přijdou do styku.
To neznamená jít a nakoupit hromadu dárků a rozdat je lidem.
Jde o něco daleko důležitějšího a také těžšího.
Jde o to se naučit být všímavá za každých okolností ke svému okolí.
Lidé si Tě potom oblíbí,
ne proto,
že jsi hezká nebo,
že se vždy přizpůsobíš kolektivu,
ale proto, že
dokážeš nejenom brát,
ale také dávat.
Jde o to být všímavý k lidskému údělu kolem sebe.
Není třeba čekat na dny jako jsou svátek, narozeniny nebo Vánoce.
Je nutné si všímat lidí kolem každý obyčejný den,
všímat si jejich radostí i bolestí,
problémů, které mají v práci nebo v i osobním životě
a být jim vždy oporou.
Nebo jen tak udělat lidem radost.
Většinou to moc nestojí.
Usmát se na ně, když jsou smutní a říct třeba nějaký vtip,
nabídnout jim kousek čokolády,
nebo je vyslechnout, když si zrovna potřebují popovídat,
i když se Ti to třeba nehodí.
Pomoci jim, když Tě o pomoc poprosí nebo když cítíš,
že pomoc potřebují, ale bojí se o ni požádat.
Vzít je za ruku,
kolem ramen,
prostě lidsky se jich dotknout,
aby cítili Tvou přítomnost,
zvláště, když jsou v tu chvíli úplně sami.
Nebo jim třeba zavolat, poslat krátkou SMS,
aby věděli,
že tu je někdo, kdo o nich ví,
že existují
a že když zrovna teď oni nemohou druhému nic nabídnout
a okruh jejich přátel se rapidně zmenšil,
přeci jen zůstal někdo,
kdo je má rád
a kdo na ně nezapomněl.
Zastat se někoho, když má problém a to i za cenu,
že Ti to způsobí komplikace, ztrátu nebo nepříjemnosti.
Pokud poznáš,
že nějaká maličkost toho druhého potěší, neváhej a kup mu jí.
Odměnou Ti bude jeho úsměv.
Někdy můžeš kupodivu dávat i tím,
když budeš schopna přijmout dar
a to i takový,
který nemá pro Tebe žádný úžitek.
To nevadí,
přijmi ho a s úsměvem.
Darování je hluboké mystérium, o kterém jsem Ti nedávno psal.
Jak to všechno dokážeš?
Existuje jednoduchá rada:
zkus
zapomenout na sebe a o to více si všímej druhých.
Zkus si všimat,
co lidem kolem tebe udělá radost
a každého,
s kterým budeš mluvit, nějak obdaruj.
Tato činnost bude vycházet ze soucitu,
který budeš ze začátku asi jen hrát,
ale později se může soucit objevit sám, jako důsledek Tvé duchovní cesty
společně s neosobní Láskou.
Soucit se však naučit můžeš,
ale skutečná Láska se Ti projeví pouze sama.
Tu nikdy nikdo nevytvořil a nevytvoří
a pokud si to myslí,
není to láska
je to jen jeho touha mít někoho rád,
nic víc.
Skutečná Láska tvoří
samou podstatu našeho světa.
Obdarovávej
a pokud si myslíš, že to někdy nedokážeš,
tak alespoň nikomu nikdy vědomě neubližuj.
A když už ublížíš, prosím Tě, omluv se.
Třeba i pozdě a neúplně.
I to je lék na jeho bolest.
Vše, co rozdáš se Ti mnohokráte vrátí.
Vše, co nerozdáš, o to jednou zaručeně přijdeš.
Říká se, po smrti si s sebou bereme to, co jsme rozdali.
Lásko,
na tomto světě nejsme pro sebe,
ale pro druhé,
tak jako oni tu jsou pro nás.
Buď studnicí dobrých skutků,
rozdávej radost a dobrou náladu.
Třeba to hraj, jako dobrý herec.
Jednou zjistíš,
že to vše děláš z hloubky svého dříve tak uzavřeného srdce.
Tvé srdce se Ti otevře dokořán a začne z něj proudit řeka hluboké Lásky a Soucitu.
která bude sama směřovat
ke všemu a ke všem.
Pak už ji nikdy nezastavíš,
tak jako své srdce už nikdy nedokážeš uzavřít.
Pevně věřím,
že to jednou dokážeš.
Lidé Tě budou mít rádi
a sami budou vyhledávat Tvou přítomnost,
protože budeš pro ně světlem
v temnotě jejich duše.
To je mé přání.
Alespoň symbolicky ho pokládám za okno Tvého pokoje,
které možná ještě svítí do tmy,
jako teď to moje.
Snad moje přání nezapadne a nezmizí,
jako zmizely naše stopy z loňského léta na hradě Štěpanice.
Líbám Tě má lásko,
líbám Tě,
vždyť
polibek
není jen projevem sympatií a touhy,
ale je i symbolem a oknem
do Jednoty,
do Pravdy,
ve které žijeme Ty i já,
a o které Ti více než rok píši
a které jsme
my
všichni
nedílnou součástí.
Je noc
a první mráz kreslí na okna mého pokoje
své ledové květy.
Přiblížil se konec roku
a s ním lásko i den Tvého svátku.
Tento den se u Vás sejdou Tvoji příbuzní a přátelé,
budou Ti blahopřát a Ty dostaneš spoustu dárků.
Budeš je s napětím rozbalovat a radovat se z nich.
Maminka navaří a napeče něco dobrého
a pak budete společně sedět u svátečně prostřeného stolu,
povídat si o všem možném
a Ty budeš hladit své kotě
budeš se usmívat
a budeš šťastná.
Líbám Tě lásko a přeji Ti dobrou a klidnou noc.
Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce |
