|
Člověk naší tisícileté západní kultury nechce vidět, přijmout a unést skutečnost. Musel by se vzdát svých představ, svých přání a své vzpoury vůči skutečnosti. Musel by se probrat ze své letargie, která jej sune od pocitů libosti k pocitům nelibosti a zpět, od pocitů uspokojení k pocitům zklamáni a zpět v kalných kruzích své stojaté existence.
Člověk se nechce probrat a dotýkat se neustále všemi svými smysly a veškerou svou duší sebe a všeho vůkol. Nechce přijmout jiskřivý proud těchto doteků a splynout s jeho věčným pohybem vpřed. Drží se čehosi, co považuje za záchranná stébla a stejně se topí v pocitech neuspokojení, prázdnoty, ublížení, ukřivdění, ponížení, pocitech méněcennosti, závisti, vzteku, sebelítosti, beznaděje, smutku, bezmoci a vzdává se svému strachu, buď po marném boji nebo tak často bez boje.
Přitom stačí jen málo: vidět skutečnost a vědět, že není jeho nepřítelem, nýbrž jediným neselhávajícím spojencem. Zjistil by, že močál pocitů, v němž se propadal, neexistuje. Že to byly jen klamné obrazce, jež vrhalo prizma jeho představ, vyvřelých z bezpočetných přání a odmítání.
Je prosté a jednoduché vnímat Skutečnost a podle ní jednat ve jménu lásky. Jenže vše prosté a jednoduché ve jménu lásky vyžaduje statečnost a opravdové úsilí. Člověk naší tisícileté západní kultury málokdy zná skutečnost lásky, statečnosti, opravdového úsilí a málokdy je dokáže žít.
Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce |
Opravvdu pěkné
Opravvdu pěkné
