Šedesátá léta přešla, normalizace socialistické společnosti přitvrdila, nekuřáctví se začalo čím dál víc rozmáhat, kuřáctví čím dál víc prodražovat. A dnes se národ skládá snad už téměř z poloviny z nekuřáků. Zajímavé přitom je, že se tehdy soudruhům kormidelníkům společenského dění mistrně podařilo rozdělit národ. A kupodivu podle toho opovrhovaného amerického vzoru (!). Už jme nebyli černí a bílí. Ani chudí a bohatí či vzdělaní a nevzdělaní. Najednou jsme byli kuřáci a nekuřáci. Rozděl a panuj!
Ovšem kuřák je také jenom člověk. Postupně stárne a jeho záliba se mu začne zvolna vymykat z rukou. Mladý zfetovaný chasník, zajímající se čile o jeho peněženku, je rychlejší, a než ho náš kuřák stačí pořádně praštit, vyfasuje pár do čelisti. Najednou je zadýchaný cestou domů a ta jeho nekuřačka na něho z kopce haleká: "Kde se couráš? Chceš mít kafe na stole, až dorazíš?" Nádhera. Kuřák zahaleká, že tedy kafe ano, zapálí si cígo a pomalu pokračuje do kopce. Přitom vzpomíná na frajerské výmyky na hrazdě, na to, jak jako suverénní cvičitel těm nešikovným osmnáctiletým dorostenkám předváděl dámskou sestavu na bradlech o nestejné výši, a na ty padesátikilové pytle s bramborami při brigádách. Když totiž chtěl nedávno vzít ten samý pytel a odnést ho do auta, ze zvyku za něj samozřejmě vzal, ale místo zvednutí pytle se konalo pokleknutí a požádání o vozík.
A tak náš kuřák ve vzpomínkách dojde lehce zadýchán na vrchol kopce, típne vajgla, vydá se směrem k domovu a zanechává za sebou chuťový ocas tabákového dýmu. Je mu jasné, že doma vykoná potřebné práce a večer si ta jeho nekuřačka všimne, zda je z něho cítit kouř. Pokud pravidelně ano, může časem začít šetřit na profesionální společnici.
Sebedestrukce začíná tímto okamžikem nabírat na tempu. Marně se radují ti, pánové, kteří mají doma kuřačku. Jestliže je kuřák ještě jura, kuřačka po padesátce je vyhaslá sopka. Pokud tito pánové mají pocit, že je na to dost času, mýlí se. Ona ta padesátka na sebe nenechá zas tak dlouho čekat, jak se zdá. Teď se zatím mohou smát, ale smích přejde přibližně padesát let po datu narození. A to je raz dva. To potom přijdou potomci, v předpažených rukou drží dort a jejich projev začíná slovy klasičky: "Velebný kmete…" A je vymalováno. Plíce jsou zašedlé, kuřačka vyhaslá, nekuřačka otrávená, její milenec nemá čas, takže tu omítku na severní straně baráku budete muset stejně nahodit sami.
Takže jste-li kuřáci, zkuste se zamyslet nad tím, co vám váš bohulibý zvyk přináší a co vám bere. Říkám to proto, že jsem stejně postižený a začínám se nad tím také zamýšlet. Kdybyste znali nějaký recept, kterak s kouřením skončit, sem s ním. Nemám teď na mysli ony osvědčené zasvěcené rady typu - nikdy naráz, ale postupně, nebo pouze naráz a nikdy víc, případně rady k návštěvě psychoanalytika či geniálního léčitele za dvě stovky tisícovek. Moudra z letáků pohozených v čekárnách lékařů jsou taky většinou na nic. Prostě hledám něco, co je skutečná rada, jak vyřešit tento problém.
Britský klasik pravil: "Přestat kouřit je to nejjednodušší. Já jsem to udělal už tisíckrát." Jako fór to beru. Ale asi by bylo v zájmu zmírnění sebedestrukce méně schůdné, avšak účinnější, udělat to jednou. Ale jak?
|
