Vše je pomíjivé.
Tvůj smích i moje radost.
Tvůj pláč i můj smutek.
Tvůj hněv i moje lítost.
Ještě před chvílí tu nebyly
a za okamžik po nich nezbude ani památky.
Jsou jako oblaka nad Janovou Horou
objeví se, mění a pak beze stopy zmizí
v blankytně modré a prázdné obloze.
Od okamžiku narození umíráme
a přesto je nám dán dostatek času na to,
abychom zjistili,
že žádné umírání není a ani být nemůže.
Prázdnota je počátkem
i koncem všeho stvořeného.
Vědomí, Bytí,
Ticho, Prázdnota,
Skutečnost, Láska - nevidím rozdílu.
Na tomto světě nejsme kvůli sobě,
ale jsme tu pro druhé,
tak jako oni tu jsou pro nás.
Být na světě jen pro sebe
je ten největší hřích,
který můžeme uskutečnit.
Miluj u každého člověka jeho podstatu,
jeho Boží jiskru,
jeho Čisté vědomí,
jeho oceán vnitřního Ticha.
Neulpívej na vlnách jeho povahy,
ať se Ti zdají
okouzlující nebo nepříjemné.
Koberec spadaného listí
ukryl v Poledním lese
všechny moje cesty.
Jsem jako v Pravdě.
Cesty zmizely,
není kam jít,
protože Cíl je všude.
(někde uprostřed Poledního lesa)
Pokud je sex
vyvrcholením hlubokého citového vztahu,
může se stát bránou do Ticha.
Budou-li obě srdce nezištně otevřená,
mužská a ženská energie se sjednotí
a obě individuality zaniknou v jediném okamžiku.
Pokud tak není,
je sex pouze živočišným rozmnožovacím pudem,
který nás neodlišuje od zvířat.
Vítr s deštěm
bičuje šedivou hladinu rybníka,
nedozrálé ostružiny
marně vyhlížejí Slunce,
po tváři mi stékají kapky deště
a ve všech kalužích kolem
se zrcadlí stejné podzimní nebe.
(za deště na břehu Svépravického rybníka)
Znám Tě od nepaměti
Má Lásko, znám Tě od nepaměti.
Tvůj pohled jsem vídával v očích malých dětí
hrajících si pod píseckým kamenným mostem.
Tvůj smích jsem slýchával v dívčích hlasech
při procházkách pod Václavskými skalami.
Tvou vůni jsem vnímal při polibcích
za letních nocí nad řekou Otavou
a již tenkrát jsem Tě objímal při tanci
na vesnických zábavách.
Má Lásko, znám Tě od nepaměti,
Tvůj pohled,
Tvůj smích,
Tvou vůni
i Tvé objetí.
(pod Václavskými skalami na Otavě nad Pískem)
Smíření je okamžik vyrovnání.
Je to podaná ruka,
úsměv,
objetí.
Je to odložení
našich neměnných názorů,
naší tvrdohlavé vůle
a nakonec i našeho sobeckého já.
Je to cesta harmonie,
která začíná v srdci
a končí v Tichu
Přítomného okamžiku.
Potká-li Tě utrpení,
hledej toho, kdo trpí.
Chceš-li se zbavit touhy,
hledej toho, kdo touží.
Jedině tak zmizí utrpení a touha,
ale i ten kdo hledá.
Touhy pramení v minulosti,
a směřují do budoucnosti.
Tak vzniká, má lásko, iluze času.
Jediná Přítomnost zůstává jimi nedotčena.
Potkáš-li někoho, kdo o sobě tvrdí,
že je Osvícený, nevěř mu - nemluví pravdu.
Po dosažení Pravdy zůstane jenom Pravda
a žádný hledající,
natož někdo, kdo by něco vlastnil.
Smíření je okamžik vyrovnání.
Je to podaná ruka,
úsměv,
objetí.
Je to odložení
našich neměnných názorů,
naší tvrdohlavé vůle
a nakonec i našeho sobeckého já.
Je to cesta harmonie,
která začíná v srdci
a končí v Tichu
Přítomného okamžiku.
Potká-li Tě utrpení,
hledej toho, kdo trpí.
Chceš-li se zbavit touhy,
hledej toho, kdo touží.
Jedině tak zmizí utrpení a touha,
ale i ten kdo hledá.
Touhy pramení v minulosti,
a směřují do budoucnosti.
Tak vzniká, má lásko, iluze času.
Jediná Přítomnost zůstává jimi nedotčena.
Potkáš-li někoho, kdo o sobě tvrdí,
že je Osvícený, nevěř mu - nemluví pravdu.
Po dosažení Pravdy zůstane jenom Pravda
a žádný hledající,
natož někdo, kdo by něco vlastnil.
Láska se zrcadlí v očích,
stejně tak jako faleš, lhostejnost i nenávist.
Povím Ti,
jak můžeš prohloubit svou bdělost.
Vyjdi si do tichého podzimního lesa
a kráčej po cestě plné spadaného listí.
Našlapuj opatrně,
pomalu tak,
aby Tvůj krok nebylo slyšet.
Určitě i trochu zatajíš dech.
V plném soustředění na nehlučnou chůzi
zaniknou všechny Tvoje myšlenky.
Po chvíli se zastav
a pozoruj mlčky les.
Další již zažiješ sama.
Transmutatio Magna
Je podzim.
Další vlna života spěje
ke svému konci
v nekonečném moři Ticha.
Zelená barva listů se mění
do odstínů žluté, hnědé i rudé
a na modré obloze
hoří zlaté podzimní Slunce.
Jsem vlnou i mořem,
jsem Svědkem i Hrou
a všude kolem vrcholí Velká proměna,
tak dlouho hledaná generacemi alchymistů
- jejich Transmutatio Magna.
(na hrázi Svépravického rybníka)
Malá děšťová kapka
Kráčím sám podzimním lesem.
Botami rozhrnuji mokré spadané listí,
na kterém se zrcadlí
zlaté polední Slunce.
Je to tím, že je nízko nad obzorem
a tak vytváří nádhernou hru
světel a dlouhých stínů.
Na jednom listu se náhle objevil jasný záblesk.
Skoro to vypadá,
jako kdyby tam ležel nějaký briliant,
ale je to jen kouzlo Slunce a malé dešťové kapky.
Les mi pojednou mizí
a já vidím obraz známé podzimní zahrady.
Vila na předměstí porostlá psím vínem
je zbarvená listy do ruda
a socha klečící Afrodity s rozpuštěnými vlasy
pozoruje nehybnou hladinu zahradního jezírka.
Potom uvidím Tebe.
Vlasy dozadu sepnuté dřevěnou sponou,
kolem krku máš pestrý šátek
a skláníš se nad hromadou shrabaného listí.
Pak se ke mně otočíš,
a já spatřím Tvou usměvavou tvář
a hlavně - Tvé oči.
Tvůj pohled po neskutečně dlouhé době
opět proniká až do hloubky
mého bolavého srdce.
Na strom opodál přilétl velký havran
a zvědavě pohlíží k nám dolů.
Trojice dětí běží zahradou jako o závod.
Pár skoků
a všechny děti mizí v obrovské hromadě listí.
Hubuješ,
ale při tom se tak nádherně usmíváš.
K tomu zářící dětské oči,
rozčepýřené vlasy plné listí a zbyků trávy
a všude zvonivý dětský smích.
Tak nějak chutná chvíle štěstí.
Potom všichni kráčíme zahradou.
Naše boty rozhrnují mokré spadané listí,
na kterém se právě teď zrcadlí
zlaté polední Slunce.
Obrazy z minulých životů přicházejí
někdy jakoby bez důvodu,
jindy jsou jasnou asociací událostí kolem nás.
Často máš pocit,
že během vize uplynula velmi dlouhá doba,
ale potom zjistíš,
že se to událo v neskutečně krátkém okamžiku.
Neodmítej tyto obrazy, ani se jim nebraň,
ale ani je nevyhledávej a neulpívej na nich.
Klidně je pozoruj a buď jejich nezúčasněným divákem.
Jsou to jen vzpomínky,
pouhá zrcadlení na hladině Tvé mysli,
které Ti mají ukázat
souvislosti ve Tvém životě,
proměnlivost věcí a událostí,
iluzi času a prostoru.
Mysterium Lásky
Láska se zprvu jeví
jako touha po partnerovi,
pak jako soucit ke všemu a ke všem.
Později může přerůst v touhu po Bohu,
nebo dokonce v touhu bez objektu.
Ašak Láska jako čistá tvůrčí energie
se projeví jen tehdy,
když i tato poslední touha
zmizí ve svém Zdroji.
Štěstí je Tvůj přirozený stav,
ke kterému nic nepotřebuješ,
jen být tichá.
K neštěstí potřebuješ touhu.
Láska se rodí z Ticha,
sama, bez Tvého přičinění.
Neosobní Boží láska,
která se Ti jednou otevře,
je nepředstavitelná,
je silná jako řeka a těžko pochopitelná.
Neexistuje člověk ani jiný objekt,
který by ji dokázal pojmout nebo unést.
Máš jen jedinou šanci,
nabídnout ji celému Vesmíru.
Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce |
