Identita a nelidskost I.

Být lidským, mít lidskou identitu, znamená znát bolest, přiznat bezmocnost a být schopen soucitu. Pokud jsme dospěli k tomu, že se bojíme bolesti, bezmocnosti a soucitu, jelikož se domníváme, že jsou znakem slabosti, stáváme se nelidskými. Takto nelidskost bezprostředně souvisí s neschopností vyvinout vlastní identitu.

Pokud nejsme v dětství milováni za to, co jsme, ale spíš za to, že splňujeme očekávání druhých, není nám možné vyvinout vlastní osobnost. Nevyvinutím vlastní identity však vytváříme základy naší vlastní nelidskosti.

V titulu svého ohromujícího, však s láskou napsaného líčení Osvětimy "Je to člověk?" Primo Levi se potažmo dotazuje, co to znamená být lidskou bytostí, a tím poukazuje daleko přes samotný fenomén Osvětimy. Osvětim je varovným signálem ohledně toho, čeho lidské bytosti jsou schopné; konfrontuje nás s otázkou, co doopravdy je lidská bytost. Levi píše, že se stydí za to, že lidské bytosti si vymyslely a vybudovaly tento vyhlazovací tábor.

Osvětim není ani začátkem, ani koncem hanby, kterou musíme cítit ohledně toho, čeho lidské bytosti jsou schopné. Tato hanba začala vražděním novorozených v antice a pokračuje dnes dennodenním mrzačením a znásilňováním žen a dětí, lidských bytostí v jižní Americe, v Africe, na území bývalé Jugoslávie, v Rusku a bývalých sovětských republikách, na blízkém Východě a i zde v Evropě, násilnými činy způsobenými nenávistí vůči cizincům i působenými dětmi vůči jiným dětem. Hrdě označujeme svět, ve kterém žijeme za "civilizovaný", ale nicméně naše zákony a technologie vyvinuly vlastní život, který je nepřátelský vůči našemu psychickému a fysickému přežití. "Politická situace kolísá mezi konsolidací byrokratické moci a výpuky bezmocné zuřivosti" (E.R. Wolf, citován Diamondem).

Jak je to možné, že kamkoli se poohlédneme, spatříme, že hospodářský kolaps, recese, válka, destruktivita, nenávist, bratrské roztržky, násilí, užívání drog, delikvence, opovrhování ženami a dětmi, barbarismus a krutost se rozrůstají? Proč se neučíme z vlastních dějin? Čím to je, že v období ohromného vzrůstu výměny informací a vědeckých znalostí jsme uvězněni v minulosti? Je to možné, že naše způsoby uvažování jsou tak zaryté, že skutečné důvody našich autodestruktivních činů pro nás zůstanou skryté?

Žijeme ve světě, ve kterém jsme čím dál tím víc závislí jeden na druhém, avšak zároveň je to také svět, ve kterém se rostoucím způsobem obracíme jeden proti druhému. Proč je tomu tak?

Každý máme své zkušenosti s nemohoucností a bezmocností. Bezmocnost dítěte je nepochybně zkušeností, která nejhlouběji poznamená každou lidskou bytost, a to v daleko větší míře, než to bývá u jiných druhů zvířat. Pokud šimpanzí mládě se poraní, jeho matka jej okamžitě vezme do náruči a ošetří jej; u lidí není neobvyklé, že matka či otec se rozčílí a spíš potrestají dítě, než aby mu pomohli. Nedávno na kluzišti malá dívka upadla a ublížila si v obličeji. Její rodiče se rozzuřili a potrestali ji tím, že ji přinutili odejít domů.

Psychická zranění, která děti den co den utrpí, tvoří základ hlubokého zkreslení lidského vývoje, který určuje celé naše bytí, ba i naší identitu: od ranného dětství se nám vštěpuje, že nesmíme přiznat, že nám bylo ublíženo, protože to by znamenalo přiznání bezmocnosti. Tak dojde k tomu, že naše zranitelnost nám dodává pocit, že jsme komusi vydáni na pospas. To dělá z bezmocnosti neúnosnou situaci, která nám ubírá sebeúcty.

A takto naše civilizace vytváří jednu všudypřítomnou potřebu, a to, abychom byli co možná nezranitelnými. Pídíme se po majetku, moci a prestiži, abychom se cítili jisti a se zachránili před nesnesitelným vědomím já, které pociťujeme jako slabé a bezvýznamné.