|
| |
FILOZOFIE / Monology |
Monology - o samotě |
| Jaromír Nemastil |
| zobrazení: 2956 | známka: 1.5 | komentářů: 1 | přidat komentář | formátovat pro tisk |
|
Motto:
" Samota je iluze, stejně jako přicházení a odcházení. "
Je večer.
Není to však už ten teplý voňavý letní večer,
který nás lákal k procházkám do přírody,
nebo k toulkám ulicemi Staré Prahy.
Večer,
kdy je kouzelné si sednout do trávy na Petřínských sadech s koleny pod bradou
a sledovat hru barevných světel a zvuků města dole pod námi.
Je podzimní deštivý večer.
Podzimní nálada se přenáší i do mezilidských vztahů.
Zatímco jaro bylo ve znamení sdružování a navazování nových známostí
a léto představovalo určité vyvrcholení,
podzim je spíše ve znamení rozchodů a samoty.
Nevím, co teď děláš?
Snad jsi někde se svými přáteli,
nebo s někým, kdo je Ti blízký.
Ale možná, že jsi sama doma
a sedíš u okna stejně jako teď já
a pozoruješ kapky deště na okenní tabuli
jak malují své mokré cestičky,
ve kterých se zrcadlí žluté světlo z pouliční lucerny.
Dnes bych Ti chtěl něco říci
o samotě.
Co je to vlastně samota?
Asi mi řekneš, no prostě, když jsem sama.
Když nemám společnost,
nemám přátele, se kterými bych si mohla popovídat,
nebo když moje kotě není doma
a já si s ním nemohu hrát.
Člověk si od narození vytváří představu
o své na ničem nezávislé individualitě.
Je to on, kdo se narodil,
Je to on, který vypadá tak báječně nebo tak hrozně,
je to on, kdo něco prožil,
je to on, kdo si něco přeje
je to on, kdo něčeho dosáhl,
je to on, kdo něco vlastní,
je to on, kdo miluje nebo k smrti nenávidí.
Všechny tyto vzpomínky a očekávání vytvářejí jeho pocit já
a představu o okolním světě,
který je z jeho pohledu něco jiného než-li on.
Takto přistupuje i k ostatním lidem,
které bere stejně jako sebe za samostatné na ničem nezávislé individuality.
Svět se mu tak jeho vinou rozpadá na nespočet různých věcí,
které pečlivě pojmenovává,
hodnotí,
přijímá nebo odmítá
a tím jejich zdánlivě nezávislou existenci prohlubuje.
Takový člověk,
pokud není ve fyzické přítomnosti někoho,
cítí se osamocený.
Je sám ve své individualitě.
Samota však není jen věcí nepřítomnosti někoho,
ale má především co dělat
se stavem naší mysli.
Čím více je sobecký, sebestředný,
je jeho samota hlubší.
Někteří lidé žijí léta vedle sebe a přesto si jsou cizí a vzdáleni,
takže jsou vlastně neustále sami.
Na druhé straně můžeš být někdy samotná,
ale přesto se tak necítíš.
Proč?
Protože o tom, kdo právě odešel víš,
že se k Tobě brzy vrátí.
Nebo je v Tvé mysli těžko vysvětlitelný pocit jeho neustálé přítomnosti,
ale sugesce to není.
Cítíš jeho přítomnost v místnosti, kde jsi.
Dala by jsi krk za to, že stojí vedle Tebe,
Ať jdeš kamkoliv,
cítíš jeho stálou přítomnost.
To se stává u lidí, kteří jsou si velmi blízcí,
mezi matkou a dítětem,
mezi lidmi, které spojuje velmi silný citový vztah.
Takový člověk je schopen na dálku vyciťovat některé pocity,
které druhý zažívá,
ať je To bolest, zoufalost nebo velká radost.
Je to zvláštní.
Zážitek je o to silnější,
čím na více na toho druhého myslí
a čím více v té chvíli zapomíná na sebe.
Jak můžeme potom mluvit o samotě ?
Co tedy vytváří samotu?
Je to naše mysl, naše myšlenky, naše já, naše ego,
které vytvořilo iluzi nás samostatných
uprostřed cizího světa.
Tato samota
pak může vést až k lidským tragediím.
Jak je to tedy s tou samotou doopravdy ?
Svět, jak ho znáš, včetně lásko Tebe, je jedna nedělitelná Jednota,
kde vše závisí na všem.
Není to jen fyzikální skutečnost, která se dá experimentálně dokázat
nebo jen filosofické tvrzení.
Je to něco,
co můžeš na vlastní kůži zažít.
Tuto Jednotu můžeš zažít ve svém vědomí,
zrovna tak jako teď zažíváš pocit sebe,
svého těla, svých myšlenek, svých nálad,
nebo jak pociťuješ teplo kotěte, které teď držíš v náručí.
Existuje stav vědomí,
kdy překročíš to co jsi si od malička vybudovala - své ego.
Tvé vědomí se potom rozšíří do nekonečna
a Ty zažiješ svou existenci ve všem
nebo také se dá říci,
že zažiješ Bytí takové jaké je.
Když jsem tento pocit kdysi ve Tvé přítomnosti zažil poprvé,
bylo to pro mě fantastické a nepopsatelné.
Na jedné straně to byl zážitek,
který jsem nikdy neměl,
který neměl v mém životě srovnání,
na druhé straně to byl zážitek,
který totálně změnil mé názory na svět
a na mě samotného.
Objevila se mi spousta absurdit,
která byla ve zdánlivém rozporu s mými dosavadními zkušenostmi:
Proč mám Tebe hladit po vlasech,
Proč Tebe brát za ruku,
Proč Tebe líbat,
když jsem vším
i Tebou?
Jak mohu od Tebe odejít, když není kam ?
Jak se mohu obávat, že Tě někdy ztratím ?
Jak mohu Tebe a něco jiného vlastnit ?
Proč někomu ublížovat. Vždyť bych vlastně ubližoval sám sobě ?
Proč krást. Vždyť to je jako vytahovat něco z jedné své kapsy a dávat do své druhé kapsy?
Jak mohu umřít,
když to, co jsem, je nekonečné a věčné ?
Vnímal jsem, že vše co jsem,
existuje jen díky vzájemné příčinné závislosti
a díky neustálé a nikdy nekončící změně.
Navždy budu tuto zkušenost,
tento můj první záblesk Pravdy,
který mě,
jak říkají buddhisté umožnil vstoupit do proudu,
spojovat s Tebou.
Navždy budeš mou Velkou královskou bránou,
kterou jsem nahlédl do Věčnosti.
Navždy budu má lásko Tvým velkým dlužníkem.
Na své duchovní cestě budeš od určité doby
zažívat zvláštní typ samoty
a to i když budeš mít kolem sebe lidi,
které máš ráda
a kteří mají rádi Tebe.
Duchovní zážitky,
které se Ti přihodí,
budou pro většinu z nich nepochopitelné
a později také Tebou nesdělitelné.
Jen výjimečně potkáš člověka,
který něco podobného zažil,
ale ani jeho přítomnost neodstraní Tvůj pocit vnitřní samoty.
Ta se bude prohlubovat do takové míry,
až se Ti bude zdát,
že svět je od Tebe nekonečně vzdálen.
Může to být pro Tebe,
i přes všechny zajímavé duchovní zážitky, deprimující.
Budeš mít kolem sebe rodiče, přátele, i ty nebližší,
a přesto budeš sama.
Jednou přijde okamžik,
kdy bude mizet i Tvůj poslední opěrný bod ve Tvé samotě
- Tvé pracně vybudované já.
Pocit individuality,
který Ti jako jediný zůstal,
začne mizet.
Může přijít strach.
Ne strach ze smrti, ale strach z neexistence, z prázdnoty nebytí.
Když se strachuješ o svůj život,
je to živočišný strach ze ztráty těla
a strach z neznámého,
které přijde po smrti,
protože přeci jenom někde ve skrytu duše očekáváme,
že život po smrti pokračuje dál.
Zde však jde o strach z totálního nebytí a to je obrovský rozdíl.
Pokud však vytrváš,
odměnou Ti bude něco nepopsatelně vyššího,
co nahradí Tvé ego.
Trvalý zážitek neosobního Bytí a Vědomí.
Ne, že bys jako osoba nebyla.
Budeš samozřejmě dále,
ale budeš jasně vnímat svou sounáležitost s Celkem.
Budeš žít v Jednotě
a na tom,
co tvořilo Tvou zdánlivou individualitu,
nebudeš již lpět.
Budou tady samozřejmě Tvé vzpomínky,
ale budou pro Tebe stejné,
jako tráva na vaší zahradě
nebo růže ve váze.
Nebudou o nic lepší ani o nic horší.
Vše jenom bude.
Co tedy potom byla Tvá deprimující samota
a Tvé já?
Pouze iluze.
Nikdy neexistovaly,
jenom si je ve své mysli neustále vytvářela.
Navždy zmizí Tvá samota,
a zůstane věčná sounáležitost se vším a se všemi.
Nic vlastně nevzniklo.
Jen jsi se probudila a otevřela oči.
Má lásko, nic víc.
Nevím,
co teď děláš?
Snad jsi někde se svými přáteli,
nebo s někým, kdo je Ti blízký.
Ale možná, že jsi sama doma
a sedíš u okna stejně jako teď já
a pozoruješ kapky na okenní tabuli
jak malují své mokré cestičky,
ve kterých se zrcadlí žluté světlo z pouliční lucerny.
Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce |
| Ohodnotit článek: |
|
|
pouze pro registrované uživatele
registrace zde |
|
|
Aktuální známka:
1.5 |
|
| Komentáře čtenářů (1) |
| přidáno | autor | předmět | |
| 3.12.2002 12:54 |
Pavel |
Diky! |
odpovědět |
| Pouze pro registrované uživatele |
zobrazit komentáře | přidat komentář
|
|
|
Pokud se chcete zaregistrovat, můžete tak učinit zde
|
|
