Na závěr bychom rádi uvedli další emoce, které mohou nastat při porodu a nastartovat naši duševní poruchu nebo nemoc v pozdějším věku.
Přehled některých pocitů, které mohou nastat při porodu:
- Nechci vidět žádné lidi, na porodním sále je chlad. Předávají si mě z ruky do ruky a jejich doteky jsou nepříjemné.
- Na svět se dostávám velmi ztěžka, mám málo místa. Doktor je hrubý, drží mě za krk. Chci mít klid a chci spát.
- Cítím bolest hlavy, doktor mě za ni nepřirozeně drží, voda je mi nepříjemná. Vůbec se mi na tom světě nelíbí.
- Nechci ven z bezpečí. Mám strach.
- Cítím se nevítaný, všechno je nové a velké. Mám z toho strach.
- Jsem tu s bratrem, jsme dvojčata, bratr jde na svět dřív, zůstal jsem tu sám. Připadám si nedůležitý, opuštěný.
- Mám málo místa, tlačí mě maminčino bříško a jsem uražený, že mi nikdo nepomáhá.
- Zlobím se, mám obavy ze života a nevím, co mě čeká, nevím jak to zvládnu.
- Mám pocit viny, že svým životem komplikuji situaci rodičům.
- Nechce se mi žít, nikdo si mě nevšímá, ležím na něčem studeném a je mi zima. (9 měsíců žilo v teple, v bezpečí, všechny jeho potřeby byly automaticky uspokojeny a teď se musí o všechno hlásit - křikem.)
- Narodil jsem do tmavé, ošklivé místnosti a vůbec se mi tam nelíbí.
- Chybí mi maminka, není u mě.
- Mám strach co bude, mám šňůru kolem krku a nemohu dýchat.
- Nechci se narodit, nepomáhám, bojím se, že mě maminka nebude chtít, jsem opuštěný.
- Chci k mamince, jsem v inkubátoru, jsem tak opuštěná.
- Mám na sebe zlost, porod mi nejde tak rychle, jak bych chtěl. Chci, aby mi maminka věřila, že to dokážu.
- Bolí mě na hrudi, točí se mi hlava.
- Mám strach o maminku, dávají jí infuze.
- Mám hlavičku částečně venku, cítím strach a nikdo tam není, kdo by mi pomohl. Jak to jenom dopadne?
- Nechci se mazlit, vím, že rodiče čekali kluka a já jsem holčička.
- Chtěl bych od maminky více lásky.
- Jsem na pokoji s maminkou, přišla paní doktorka a vzbudila mě. Je mi to velmi nepříjemné.
- Zlobím se na matku, že se u porodu nesnaží a že se za ni musím snažit já.
- Drží mě za nohy, hlavou dolů, plácají mě po zádech a chtějí, abych plakal. Proč? Vždyť jsem živý.
- Jsem celý slizký, špinavý, myslím, že i svět je takový a ztrácím optimismus.
- Spěchám na svět, maminka není ještě připravená, nemám otevřenou cestu ven.
- Rodím se předčasně, jsem tělesně postižená, mám rozštěp rtu i patra. Vím, že rodiče ani prarodiče mě nechtějí.
- Rodím se zadečkem dopředu, bolí mě nožičky v kyčlích.
- Přestřihli pupeční šňůru, zůstal jsem na všechno sám.
- Vystrčím hlavu na svět a do očí mě píchá ostré světlo. ( Jak se asi dítě cítí, když ho někdo vyfotí s bleskem, když 9 měsíců žilo v přítmí?).
- Rodím se rychle, nikdo z přítomných mě nezachytí, padám na stůl a uhodím se do hlavičky.
- Sestra se spletla a řekla mamince, že jsem mrtvá.
- Sestra o mě říká: "Jé, to miminko je ošklivé".
Na závěr bychom rádi uvedli, že jsme pravidelnými čtenáři vašeho časopisu. Jsme rádi, že se na vašich stránkách věnujete i zdravému životnímu stylu. Časopis se nám moc líbí.
Přejeme Vám hodně pohody, štěstí, lásky a úspěchů v osobním i profesním životě.
Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce |
