Malíř podzim začal kreslit do listů.
Je až podivné, jaká krása může být v umírání.
Zrození, růst a umírání
jsou tři různé podoby
jedné skutečnosti - Života
Tvůj pohled příjemně mrazí
stejně jako Stingova - "Fields of Gold".
Jak rád bych navždy zmizel
v propastné hlubině Tvých sametových očí.
I ta největší láska může zraňovat,
pokud vychází z ega
(Pražský hrad, 9.11.1999)
Dokud je proud lásky neosobní
je vše takové jaké má být.
Pokud však lásku zabarvíš svým egem,
srdeční čakram bolestivě rozemele
všechna Tvá nenaplněná přání.
V Tvém objetí
září věčné Teď.
Kam zmizel čas?
Kde je naše minulost a budoucnost?
Jsi kouzelnice.
Při Tvém polibku
se nesmrtelnost stává skutečností.
Propletené prsty jsou symbolem Jednoty.
Jednotou - naše propletená srdce.
V čekání najdeš krásu,
ale někdy i bolest.
(v hustém dešti, někde v ulicích Prahy 6, 10.11.1999)
Vzpomínka na Tebe,
v mé mysli víří jako mantram.
Všechny ostatní myšlenky ustaly.
Kdybych teď odložil i tuto,
vstoupil bych do věčného a živého Ticha.
Nedokáži to však!
Ani nevíš, jak miluji toto ulpívání.
Tvá svoboda i nesvoboda
má původ jen v Tvé mysli.
I v tom nejhorším žaláři můžeš být svobodná.
Každé vyznání lásky je pouze nedokonalý
popis něčeho, co nejde popsat.
Snad jedině proud lásky
ze srdce je výmluvnější.
Jsme jedné Podstaty Ty i já.
Tak jak mohu mít strach,
že Tě jednou ztratím?
Za každým přáním jako stín chodí ulpívání.
Zamkni přede mnou svá ústa,
uhýbej přede mnou svým pohledem,
ale prosím Tě, nezavírej přede mnou své srdce.
Nehybná hladina řeky zrcadlí podzimní krajinu,
která hýří barvami.
Vrány tiše krouží nad vlhkými hroudami
zoraných polí.
Koberce zlatého listí ubíhají kolem.
Vrcholky kopců spí v chuchvalcích ranní mlhy.
Pohyb v nepohybu.
Křišťálově průzračná blaženost
harmonie Jednoty.
Cítím ji,
až mi chvílemi vhání slzy do očí.
I když držíš svou pozornost
na pocitu " já jsem" zuby nehty,
stejně se Ti za chvíli rozplyne
do večného a živého Ticha.
Kde potom budeš?
Nikde a všude.
(cestou vlakem, někde v údolí Labe, 13.11.1999) |
|
