"Vím, že jsem visel
Ve větru na stromě
Devět dlouhých nocí,
Oštěpem proklátý,
Zasvěcený Ódinovi,
V oběť sobě samému,
Na onom stromě,
Jehož kořeny jsou skryty
V hlubinách nepoznaných"
Starší Edda
Svět germánské mytologie, plný boje a hrdinství, zrad a krutosti, lásky a pomsty, kouzel a tajemství, fascinuje každého, kdo se do něj ponoří. Nejtajemnější, nejhrdinštější a nejzrádnější postavou tohoto světa je Ódin, bůh války a smrti a současně velký mudrc, mág a básník. Složitá a přímo démonická postava Ódina se vyznačuje protichůdnými rysy, jejichž význam se stává jasnější jen v celkovém kontextu germánské kosmologie.
se stává jasnější jen v celkovém kontextu germánské kosmologie.
Skandinávský Ódin, kterému u suchozemských Germánů odpovídal Wodan (Wotan), byl prvním ze třech hlavních Ásů (serverských vyšších bohů). V ságách a eddické poezii vystupuje Ódin pod mnoha jmény: nazývají ho Otcem všeho, Vysoký, Strašný, Zuřivý, Šedivá brada, Maskovaný, Pán vojska atd. Mnoha jménům Ódina odpovídá jeho schopnost často měnit podobu (tzv. hamingja) a také jeho rozmanité rysy, které někdy zdánlivě nesouhlasí s obrazem nejvyššího boha-bojovníka - od zrad a protřelost po náznaky sexuálních úchylek a hermafroditismu.
Podle severských ság žije Ódin v příbytku bohů - Ásgardě - v nebeském paláci se stříbrnou střechou, kde sedí na trůně Hlidsjaly, ze kterého může vidět všechno, co se děje na světě. Ódin vystupuje jako pán Valhally - nebeské síně, kam se dostávají po smrti hrdinové. Tady, v nádherné místnosti, osvětlené zářivými meči, roznášejí bojovníkům posvátný med krásné Ódinovy dívky - valkýry, nebeské ochránkyně hrdinů.
Ódin má však i zjevné "démonické" rysy. Jeho průvodci jsou bytosti podsvětí - havrani Hugin a Munin (Mysl a Paměť) a vlci Geri a Freki (Nenasytný a Pažravý). Rysy podsvětí nese také Ódinův osminohý kůň Sleipnir, na kterém syn boha Hermod putuje do království mrtvých. Sám Ódin vůbec nevypadá jako majestátní a zářivé postavy nejvyšších bohů jiných panteonů ( i když v novověku jsou některé jeho obrazy k nerozeznání podobné Diovi): je jednooký, často nosí masku nebo modrý plášť a široký klobouk spuštěný do čela.
Ódin, ve kterém se podle slov badatela J. Puhvela "snoubil intelekt s instinktem, jasnovidectví s extází a básník s berserkem", je postavou nevypočitatelnou a jeho chování někdy odporuje normám života, které reprezentují jiní nebeští bohové a zvlášť Ódinův syn Thór, spolehlivý a zodpovědný obránce Ásgardu. I když v severních mýtech jsou některé stránky Thórovy povahy (například pažravost) předmětem zábavy, v krizových situacích se na něho mohou spolehnout jak bohové tak i lidé. Ukázkou rozdílů mezi Thórem a Ódinem je eddická "Píseň o Harbardovi", ve které se Ódin, zamaskovaný za převozníka, hádá s Thórem, vracejícím se do Ásgardu ze země obrů. Bohové se chlubí svými zásluhami, avšak jak jsou Thórovy činy vskutku chvályhodné - jsou to samá vítězství nad obry - Ódinovy jsou jiného rázu: svádí ženy, rozsévá války a oplácí dobro zlem. Přitom prostoduchý silák Thór nakonec musí v hádce ustoupit a Ódin má poslední slovo.
Podle mínění některých vědců v pozdějším období představoval Ódin démona - ochránce válečných iniciací, spojeného s šamanskou extází; s upevněním válečných svazků tento bůh zaujal vedoucí postavení v panteóně a spojovali ho s elitními vojenskými družinami. Transformace Ódina na nejvyššího nebeského boha a na druhé straně jeho "chtonická" minulost může být příčinou zmíněné ambivalentnosti jeho rysů. Podle jiných teorií tato ambivalentnost vyjadřuje temnou stránku nebeského boha, v čemž se Ódin může srovnávat s obrazem indického Šivu-Rudru, keltského Luga nebo finského Väinämöinena. Jakoukoliv interpretaci přijmeme, jedno je jsté: složitá a nevyzpytatelná povaha Ódina má šamanské rysy. Tento bůh se zobrazoval jako oběšenec s vyplazeným jazykem - podoba, která souvisí s jeho moudrostí a současně s nejdůležitějším momentem jeho existence - jeho šamanskou iniciací na světovém stromě.
Uvedeno ve spolupráci se serverem www.eugenika.sk |
