Energie karmy
musí mezi všemi zúčastněnými volně proudit.
Není dobré ji zastavovat,
lze ji však kultivovat.
Ještě lepší je být jejím nezůčasněným pozorovatelem.
Jedině tak nevzniká napětí.
Karmické síly mají několik úrovní,
a záleží na tom,
v jaké úrovni vědomí se právě nacházíš.
Na úrovni běžného denního vědomí platí zákony logiky.
Na jiných úrovní začíná být dominující intuice,
a rozum se tolik neuplatňuje.
Věci se jeví často jako nelogické.
Největší chybou je v těchto úrovních používat jen logiku a
přehlížet intuici.
Dostaneš-li se do oblasti neosobního vědomí,
najdeš tam nejvyšší formu intuice - vhled.
Nepatrný dar,
i kdyby to byl jen Tvůj úsměv,
je schopen rozpustit neexistující hradby,
které si kolem sebe vytváříme našimi představami.
Vnitřní svoboda je podmínkou vnitřního růstu.
Buď vždy sama sebou,
nic nekriticky nepřijímej.
Přijímej jen to co si sama ověříš
a co prospívá Tobě a Tvým blízkým.
Paradox!
Abys jednou zažila Pravdu,
musíš se i této svobody vzdát
a ne jen jí.
Nejlepší pomoc je ta,
která nevychází z ega.
Dokud lidé zpívají,
jsou jejich srdce otevřená.
Také úsměv otevírá srdce lidí.
Upřimný dar otevírá srdce
obdarovanému a dárci.
Mluvím s nepříjemným člověkem.
Musím s ním mluvit a zároveň bych rád odešel.
Výsledek?
Mé vědomí se přeneslo mimo mé tělo
a já vidím sám sebe z povzdálí jak jednám.
V okamžiku jak vytvořím myšlenku "já konám",
je vše při starém.
Vlny spontánních myšlenek
stále krouží kolem Tebe.
Vznikají a zanikají
tak jako vlny,
v živém a věčném Tichu.
Tak jako všechno.
Odmyslíš-li si jméno a tvar růže,
kterou teď držíš v ruce
zjistíš, že je plná živého prázdna.
Spíše bych měl říci živého Ticha,
protože prázdno je vždy nepřítomnost něčeho,
ale toto prázdno je latentně plné úplně všeho.
Pokud je to vůbec blížící se "mystická smrt",
je značně podivná.
V hluboké meditaci s pocitem ztrácejícího se pocitu "já"
se mi stává,
že nepřichází ani tak strach ze ztráty mé vlastní existence,
což je podivné,
ale strach, že ztratím Tebe.
Nemám zatím sílu udělat tento poslední krok.
Kromě Tebe
mám rád také západ Slunce.
Je na tom všem něco špatného?
I to nejkrásnější a nejpozitivnější přání
je jen přání.
I po tom největším přání,
zůstane jen nehybná hladina věčného a živého Ticha.
Dej Bože,
ať mé poslední přání
je touha po Tobě.
I ta nejkrásnější tvář,
i ta nejkrásnější květina,
i ta nekrásnější hudba,
i ten nejkrásnější východ Slunce
je jen zlomek nepopsatelné krásy Boha
Pravda je poznání věcí,
tak jak jsou.
Nic víc.
Dominující myšlenky,
vstupují i do snů.
Marnost, beznaděj a zoufalství
jsou boží milostí,
na zdánlivě nesmrtelné ego.
Vánoční svátky jsou jedinečnou příležitostí,
kdy nám krásná tradice i příroda umožňují
se alespoň na chvíli zastavit,
zapomenout na sebe a ztišit se
a v hluboké pokoře k tomu co nás přesahuje,
s láskou k bližnímu ve svém srdci,
objevit sami sebe.
Ani bys nevěřila,
jak je to podivné.
S egem mizí také čas.
Duhový jaspis
se nejlépe vyjímá
na Tvé malé dlani.
Těžko říci,
co z obou dvou je krásnější.
Lze vůbec mluvit o kráse?
Spíš bych měl mluvit o Dokonalosti.
Tvé malé dlani
bude navždy chybět duhový jaspis,
jako duhovému jaspisu
Tvá malá dlaň.
Nebýt otevřený Lásce,
znamená nežít.
Nejsem větrem
a přesto si hraji s Tvými vlasy.
Nejsem deštěm
a přeci Tě líbám do vlasů.
Nejsem sněhem
a přesto taji v Tvé blízkosti.
Nejsem Sluncem
a přesto Tě hřeji svou dlaní.
Lásko má,
nic, absolutně nic,
se v tomto Vesmíru neztratí,
ani jedna myšlenka,
která Tě kdy napadla.
Marnost časem umlčí i to největší přání. |
