" Zatímco žiji, jsem uprostřed věčnosti "
Johannes Anker Larsen
Již po třinácté znovu usedám ke stolu,
beru hromádku bílých papírů
a začínám Ti lásko psát
svůj noční monolog.
Otevřeným oknem do místnosti proniká vzduch teplé letní noci
prosycený vůní suché trávy, vodní tříště, lesních jahod, hub a koní,
prostě vším,
co se mi v mysli vybaví,
když se řekne "léto".
Je krásná letní noc a Ty se asi někde touláš s někým Tobě blízkým,
nad Vašimi hlavami září letní souhvězdí
a závoj noci skrývá
Vaše nesmělé doteky.
Víš, doteky jsou v lidském životě moc důležité,
protože rozpuštějí naší iluzi o vzájemné oddělenosti a pocit samoty.
Vzpomínáš si,
jak jsem Ti kdysi řekl:
" Lidé se málo dotýkají ?"
Tato vzpomínka mě přivedla na to,
abych se Ti dnes svěřil se svými zvláštními zážitky s doteky,
které s těmi Tvými souvisí.
Každé doteky nás totož přivádějí
k nějakému zážitku Jednoty.
Docela nedávno jsem místo oběda začal navštěvovat les,
který leží v Praze,
jen kousek od místa, kde pracuji.
Několik minut
a jsem v nádherném smíšeném lese s velkými a starými stromy.
Najdeš tam vysoké modříny s hedvábným jehličím, borovice s divoce pokroucenými větvemi,
hrdé smrky, mohutné a rozložité duby s kmeny porostlými zeleným mechem,
pružné a štíhlé habry i svítivě bílé břízy.
Při svých procházkách jsem si cesty,
kudy chodím pojmenoval.
Té první, která mě vede přímo do hloubky lesa,
říkám "Cesta tanečníků".
To podle některých stromů, které mi připomínají tanečníky.
Jsou to dvojčata a vypadají jako taneční páry.
Některé stromy jsou zase zvlněné jako nějaká orientální tanečnice.
Jiné cestě říkám "Malinová",
protože je roubená zelenými keři malin,
které jsou právě teď obsypány spoustou rudých plodů.
Cestě, podél které rostou drobné voňavé jahody,
říkám "Jahodová".
"Modřínová" je nenápadná cestička začínající modřínovou bránu
ze dvou krásných a vysokých modřínů s kůrou,
která mi připomíná obří svíci vrásčitou stékajícím voskem.
Kdykoli vstoupím do lesa, ovane mě jeho zvláštní atmosféra.
Příšeřím, které tu je i v pravé poledne,
probleskují paprsky Slunce a vytvářejí na kmenech stromů zvláštní hru světel a stínů.
Ptáci se ozývají kdesi v korunách stromů,
na modré obloze občas zakrouží káně
a ve vzduchu je cítit nasládlá vůně starého tlejícího listí.
Nedávno se mi zde stala zvláštní příhoda,
o které Ti chci dnes vyprávět.
Při chůzi, když jsem sledoval krásu kolem sebe,
jsem zažil zvláštní dotek
jakési neskutečně jemné radosti a něhy,
která vyzařovala ze všech koutů lesa.
Tento dotek postupně rozpustil všechna napětí v mém těle
a myšlenky se mi vytratily bůhví kam.
Tělo jsem vnímal,
jakoby bylo vytvořené z velmi jemné substance,
až jsem měl pocit, že snad nic nevážím.
Cítil jsem všemi smysly,
že vše kolem mne je v naprosté harmonii,
ať to byly kmeny stromů, tlející pařezy porostlé malými houbami a zeleným kapradím,
staré rozpadající se listí, kterým proráží nová tráva,
nařasené bedly
nebo jen spadlé větve z borovic.
Vše bylo, lásko, v tu chvíli naprosto dokonalé,
bez jediné chyby.
Víš, neexistovalo nic, co bych tu chtěl změnit.
Jak jsem tam stál a mlčky spočíval v té neskutečné nádheře,
zaplavil mě pocit dojetí z hluboké vděčnosti,
že i já mohu být v tuto chvíli
součástí této podivuhodné harmonie.
V zápětí došlo k proměně, kterou Ti asi těžko popíši.
Cesta, po které jsem právě kráčel a postupně celý les kolem se najednou rozzářil,
spíš bych měl říci prosvětlil.
Nebylo to však tím, že by více zazářilo Slunce.
Všechny barvy, které ještě před chvílí byly nevýrazné a tmavé se najednou zjasnily.
Větev, kmen stromu, listí nebo šiška na zemi, vše zazářilo svěží barvou,
jako kdyby je právě teď domaloval malíř.
Vše bylo tak podivuhodně nasvícené, jako bych byl ve zvláštním kouzelném snu.
Všechny mé smysly byly přímo vybičovány tímto zážitkem.
Přitom to byl stále ten samý les,
nic v něm nepřibylo ani neubylo.
Hluboký zážitek této harmonie postupně přešel v tak širokou otevřenost vnímání,
že se mé vědomí rozplynulo v prostoru lesa.
Byl jsem stále osobou kráčející zářícím lesem,
ale také jsem byl modřínem, borovicí, houbami i travou,
byl jsem i větrem, který nad mou hlavou pohyboval větvemi stromů.
Rozlišovat mezi lesem a mnou bylo v té chvíli komické a absurdní.
Vše, lásko,
existovalo v nedělitelné Jednotě.
Byl jsem vědomím, ale také vším bytím,
"tichou zářivou přítomností",
s celou její nevyslovitelnou krásou,
krásou kterou jsme my lidé už zapomněli vidět,
ač je stále kolem nás přitomná.
Chyběla mi jakákoliv myšlenka
na to, co bylo,
ani na to, co by za chvíli mohlo být.
Neexistovala žádná představa času.
Vše kolem mne bylo takové,
jakoby to vzniklo právě v tomto okamžiku
a zároveň se měl pocit, že tento okamžik trvá věčně.
Přítomnost se tu jakoby prolínala s věčností.
Nebylo tu žádné mé přání,
protože tu vlastně nebyl nikdo,
kdo by si co přál.
Kráčel jsem poledním lesem
a vlastně
jsem nikam nekráčel.
Radost, něha, dojetí, otevřenost, jas, blaženost a nepopsatelný pocit všeobjímající lásky,
to je vše,
co o tom mohu říci.
Tento stav,
ve kterém jsem zažíval krásu ve všem
i v tom,
co jsem kdysi nazýval ošklivým a nezajímavým,
přetrvával ještě několik minut,
když jsem les opustil.
Tento zážitek se mi nyní vrací samovolně,
ale není již vázán jen na tento les".
Zdá se mi,
že mé dříve tak pečlivě střežené " Brány do ticha ",
ať je to naše lavička nad Horními Štěpanicemi
a nebo můj Polední les
pomalu mizí
a místo toho se mi začíná otevírat všude, kde právě jsem
"boží krása všedního dne".
Odpusť mi, lásko, nedokonalost,
ale lépe to popsat neumím.
Otevřeným oknem do místnosti proniká vzduch teplé letní noci
prosycený vůní suché trávy, vodní tříště, lesních jahod, hub a koní,
prostě vším,
co se mi v mysli vybaví,
když se řekne léto.
Je krásná letní noc a Ty se asi někde touláš s někým Tobě blízkým,
nad Vašimi hlavami září letní souhvězdí
a závoj noci skrývá
Vaše nesmělé doteky.
|
