Déšť navléká kapky na stébla trav,
bílá mlha stoupá z lesů
a vrcholky kopců se utápějí v mracích.
Kráčím po starých cestách,
vyhlížím Slunce
a kolem září rudé plody jeřabin.
Vítr rozhrnul koruny stromů
a sluneční paprsky rozzářily
peřeje horského potoka.
Tisíce vodních briliantů se rozeběhly
po lesklých kamenech
aby v zápětí zmizely v zeleném kapradí
poledního lesa.
Zvuk zvonu Štěpanického kostela
vstoupil do chóru cvrčků.
Vůně mateřídoušky
zakroužila kolem mě
a sklouzla někam dolů do údolí.
Slunce zapadá a barví oblohu na oranžovo.
Ze vzdálených kopců se stávají šedomodré kulisy.
Vše se mění,
rodí se a zaniká v bezčasé Přítomnosti.
Snad jen žlutý jestřábník na stráni proti kostelu
bude pro mě navždy zrcadlit
barvu Tvého zlatého přívěšku
- malého slona pro štěstí.
Mé vzpomínky
jsou jen vlny na hladině Štěpanického ticha,
stejně tak jako mé "já",
chalupy dole ve vsi,
pole s mákem,
západ Slunce,
nebo můra,
která přede mnou začíná tančit
svůj večerní tanec.
Návraty jsou projevem naší touhy
po věčném trvání věcí a událostí.
Vytváříme si tak iluzi o neměnnosti
a nechceme si připustit,
že svět kolem nás existuje v nepřetržité změně.
Všechny věci se mohou stát zrcadly,
protože jsou schopné zrcadlit nás samé.
Život jde ve vlnách.
Buď jako dobrý surfař,
který přijímá každou vlnu,
nebojuje s ní,
ale jezdí po ní s minimálním úsilím.
Měsíc v úplňku
a nebe bez mraků.
Kamenitá cesta na návrší
a nůše s pokosenou trávou u zdi chléva.
Ticho, kupky vonícího sena a hvězdy,
které právě teď někdo nad mou hlavou rozsvítil.
Chodím bez cíle po horách,
raduji se ze slunečních dnů,
lehávám ve vysoké trávě,
a na modré obloze pozoruji
věčně se měnící bílá oblaka.
Plnými hrstěmi jím maliny
a těším se na dobrou česnečku,
co vaří v hospodě na kopci.
Krmím pampeliškami huculy na Janově hoře,
postávám na březích horských bystřin
a poslouchám hudbu křišťálových peřejí.
Počítám pstruhy v Beneckém potoce
a na cestě do Vítkovic
hladím tříbarevného kocoura.
Divím se, že nikde není k dostání borůvkový koláč,
ač je kolem tolik borůvek.
Jásám nad záplavou hub na stráních nad Jizerkou
a obdivuji krásu červených muchomůrek.
Rozmlouvám se starými známými
a ve skrytu duše jim závidím jejich radost
z té nejobyčejnější práce.
Každý večer vystupuji
na návrší nad Horními Štěpanicemi,
poslouchám cvrčky,
a se zatajeným dechem sleduji kouzelné západy Slunce.
Kamarádím se se srnkou,
co se pase každý večer na louce u lesa
se dvěma malými koloušky.
Balancuji s fotoaparátem v ruce
na mokrých kamenech v peřejích Labe
a kde mohu
hladím všechny psy a kočky.
Nemám žádný cíl, ani žádné přání.
Prostě jenom jsem.
Jakákoliv otázka:
Proč?
tu ztratila smysl.
Běžel jsem s vlnami,
radoval jsem se i trpěl,
až do té doby,
než jsem zjistil,
že odjakživa sedím
nehybný na břehu jezera.
|
