|
| |
FILOZOFIE / Monology |
Monology - dvacáté první zrcadlení |
| Jaromír Nemastil |
| zobrazení: 2346 | známka: 2 | komentářů: 1 | přidat komentář | formátovat pro tisk |
|
Duchovní vývoj neprobíhá nikdy
přímočaře vzhůru.
Zažiješ spoustu zvratů, stagnací
a ošklivých pádů,
ale i malých a velkých výher.
Nesnaž se pokaždé najít rozumové východisko
z Tvé mnohdy zapeklité situace.
Zastav se,
alespoň na malou chvíli
a spočiň v hluboké pokoře,
s láskou ke všemu,
co Tě obklopuje a přesahuje
v pozorném Ne-činění
a nechej, ať se Štěpanické ticho samo projeví.
Vše, co považuješ za špatné i dobré,
samo z Tebe odpadne
a Tvá rozháraná mysl se
zázračně pročistí a zklidní
a Ty se staneš Velkým divákem.
To je, lásko, kouzlo Krátké cesty.
Negativní karma u sobeckých lidí přichází
ve formě vnitřní samoty.
I když žijí mezi lidmi,
jsou sami ve světě,
který si vytvořili
a jehož jsou samozvaným středem.
Je večer.
Kapky deště tančí na plechové římse
a pouliční lucerna na stropě kouzlí bizardní stíny.
V dlani ještě cítím Tvůj dřevěný náramek
a na obloze za temnými mraky
- tuším Měsíc a hvězdy.
Mezi své přátele musíme počítat nejen ty,
které potřebujeme my,
ale i ty,
kteří někdy potřebují nás.
Největší dar,
který můžeš kdy někomu dát,
je jeho svoboda.
Voda horského potoka běžící po kamenech
mi otevřela obraz z dávné minulosti:
Hromada vybraného kamení na okraji pole.
Malá chvilka odpočinku,
ale stojí za to!
Vítr mi čechrá potem zvlhlé vlasy
a kameny příjemně chladí.
Večerní Slunce obarvuje bílý koberec mraků
dole
pode mnou
do oranžova
a ovce na zelené louce
vypadají z dálky jak odkvetlé pampelišky.
Ticho.
Je tu nebeské ticho.
Jen zvuk zurčícího potoka,
který běží přes kameny kolem našeho stavení.
Už musím jít.
Na cestě do údolí znám každičký kámen.
Popruhy se zařezávají do věčně bolavých ramen.
Dole u potoka nabrat černou zem
a opět vzhůru.
Stokrát.
Dvěstěkrát.
Tisíckrát.
Dostat se nad protiklady
znamená poznat a přijmout
oba póly Skutečnosti.
Jedině tak zmizí Tvoje iluze,
rozdělující Skutečnost na nespočet věcí.
Musíš zažít lásku v celé její šíři.
Nekonečnou radost z přítomnosti toho, koho miluješ.
Kouzlo nezištného dávání.
Závratnost okamžiku jednoty, kdy zmizíš Ty i on.
Neotřesitelnost vzájemné důvěry.
Samozřejmost sebeobětování pro druhého.
Touhu sdělovat druhému vše, co Tebe těší a zajímá.
Úžasně rozšiřující se a hřejivý pocit v hrudi
i nepopsatelnou lehkost bytí.
Musíš ale také zažít nenávist od toho, koho miluješ.
Zákeřnost a údernost jeho pomluv a výčitek.
Falešnou sladkost a nevyzpytatelnost přetvářek.
Chlad přehlížení a lhostejnosti.
Bolest rozchodů i prázdnotu rán, kdy jsi sama.
Návaly vzteku, bezmocnosti,
okamžiky rezignace i zoufalství.
Svíravý a palčivý pocit lítosti v hrudi a v hrdle.
Musíš prožít i moře slz,
které jednou neudržíš a které Tě zaplaví
a jako boží milost Tě očistí.
Pokud vše do hloubky prožiješ
a hlavně přijmeš takové jaké to je,
to znamená,
že nebudeš vyhledávat příjemné a držet se ho
a odmítat nepříjemné a utíkat před ním
a necháš život volně běžet kolem sebe.
Jedině tak vystoupíš nad protiklady,
mimo svojí karmu
a nebudeš jimi už nikdy dotčena.
Podle reakcí v těle poznáš,
do kterých čaker
vstupují karmické síly.
Nesnaž se pochopit
bezezbytku hloubku a význam karmických sil.
Pamatuj, že mysl nelze poznat myslí.
Obracej pozornost do vnitřního ticha,
které najdeš v pozadí svých myšlenek.
Dělej to tak často, jak jen můžeš.
To ticho jsi Ty,
Tvá podstata,
ale i podstata všeho.
Vnitřní ticho si Tě přitáhne,
stačí jen nepřekážet svou vůlí.
Nejkratší cesta k Osvícení ?
Na ničem neulpívej a nechej věci plynout.
Když budeš čekat,
na otevření brány do ticha,
zavřeš si ji na sto západů.
Vše na tomto světě je pomíjivé.
Vše vzniká, trvá a zaniká.
Na každém kroku jsme svědky
zrození,
života i smrti.
Přišlo jaro,
pak dlouho očekávané léto
a nyní se blíží podzim.
Voda v říčce Pančavě je již jiná,
než-li ta, ve které jsi si kdysi myla tvář.
I cesta do Vítkovic je jiná,
než-li ta, po které jsi kráčela.
Jsou to jen myšlenky,
které se objevily v mé mysli,
a které Tě v oněch místech vykouzlily
a marně očekávaly.
Jiný vítr se prohání v korunách břízek
u lavičky nad Horními Štěpanicemi
a jiné Slunce obarvuje tváře zamilovaným
u ohrady huculů na Janově hoře.
I ta nekrásnější vzpomínka,
která se objeví a pohladí,
se potom rozplyne beze stopy v prázdnotě mysli.
Vše na tomto světě se lásko mění.
Jen jedna jediná věc však zůstává neměnná,
nezrozená, nesmrtelná, věčná,
pocit našeho "já".
Spočívej v srdci,
dívej se srdcem,
poslouchej srdcem
a ztrať se v srdci.
Touha je boží loď,
která Tě může dovést zpátky do jednoty Skutečnosti.
Ať je to touha po přítomnosti někoho, koho máš ráda,
touha darovat mu dárek
touha po jeho polibku,
nebo touha po jeho objetí.
Podmínkou je,
aby jsi při dosažení cíle
zapomněla na tuto loď, cíl i na sebe.
Pravdu vidí jen dětské oči.
Mlčím a jenom jsem.
Nemám právo
kritizovat mu Jeho dílo.
|
| Ohodnotit článek: |
|
|
pouze pro registrované uživatele
registrace zde |
|
|
Aktuální známka:
2 |
|
| Komentáře čtenářů (1) |
| přidáno | autor | předmět | |
| 22.10.2002 13:05 |
Jirka dohnal |
Óoooo, díky |
odpovědět |
| Pouze pro registrované uživatele |
zobrazit komentáře | přidat komentář
|
|
|
Pokud se chcete zaregistrovat, můžete tak učinit zde
|
|
