Město na zlatonosné řece se probouzí,
řeka pod hradem září svým jezem,
nehybní rybáři splývají se smutečními vrbami
a sochy na kamenném mostě
tiše běží po vodní hladině
plné slunečního zlata.
Vítr si pohrává s listy rákosu,
padající voda mi připomíná Tvoje vlasy
a na vodní hladině pod jezem
tančí svůj tanec ranní Slunce.
Obraz města na klidné hladině řeky
jez rozemílá do malých vlnek,
které víří kolem holuba
spícího na kamenu pod jezem.
Staletá olše se zrcadlí v řece,
barva Tvých očí v borové šišce.
Kruhy na hladině řeky od kapek deště,
nenávratně mizí v prázdnotě řeky.
Skláním se k Tobě moje řeko,
nořím ruce do Tvých vln,
stejně jako to dělají opodál
větve starých moruší,
propadám do Ticha,
mizím,
stávám se Tebou i Vesmírem.
Starý lom kdesi v lesích
pod obrovskými buky.
Zapadající Slunce
rozzářilo růženíny na mé dlani.
Studánka hluboko v lesích
s křišťálově chladnou vodou
mi omývá tělo i mysl
a já,
jako mávnutím kouzelného proutku,
se s posledním douškem vody
ztrácím v zářivě rudých plodech jeřabin.
Každá cesta,
ať je v polích nebo v lese,
má pro mě mystický význam -
vnímám jí jako bránu do Ticha.
Nehledej božské Ticho,
je všude.
Buď tichá a jen ho nechej se projevit.
Přijde samo,
bez Tvého přičinění.
Světla ve vesnicích roztroušených po kraji
svítí jako spadlé hvězdy
a na borovici přede mnou
někdo zavěsil srpek měsíce.
Světlušky krouží
v tichém nočním lese,
jako mé myšlenky.
Naštěstí jsem lesem.
Vega a Velký vůz.
Zlomená kláda v ohradě koní.
Vůně posekané trávy a večerní chlad.
Orchestr cvrčků a vzpomínka na Tebe.
Bezdůvodné štěstí.
Cesta tichým borovým lesem,
záplava malin,
a stráň v bukovém lese plná hub.
Prázdná lavička na břehu jezera,
a na cestě žádné stopy,
a přesto je kraj plný poutníka.
Stromy u jezera si podávají větve
se stromy na vodní hladině.
Hledám své stopy z doby před mnoha lety.
Nejsou.
Pak je však přeci jen nalézám
- ve svém srdci.
Bože spal mé srdce Láskou na popel,
ať poznám,
jakou silou tvoříš tento svět.
|
