Je velmi těžké pátrat po stopách Keltů, protože nezanechali žádné písemné záznamy. Při výzkumu jejich dějin jsou archeologové a historici odkázáni na archeologické nálezy a antické spisy. Při výkladu náboženských představ Keltů se čerpá především ze starých pověstí a mýtů, z nichž byly mnohé sepsány až ve středověku.
Není ani vůbec jasná otázka, kdo to vlastně byli Keltové. Národ, který takto dnes označujeme, není v antických pramenech vůbec jednotně nazýván tímto pojmem. Nacházíme zde označení od "Keltoi" k "Celtae", od "Galatové" až po "Galové". Jak nazývali sami sebe, není doloženo. Je však jisté, že tyto názvy neoznačovaly žádný národ ve smyslu homogenní společnosti či dokonce národa sjednoceného v jednom státě, ale že se u Keltů, stejně jako u Germánů jedná o četné kmeny a kmenové skupiny.
Kořeny keltské kultury se nacházejí už 1200-750 př. Kr. Začátek keltské kultury, nazvané podle naleziště Hallstatt v Rakousku, "pozdní doba halštatská", se datuje zhruba do roku 600 př. Kr. Dělí se na dva okruhy, západní a východní. Do západního okruhu patří oblasti východní Francie, Švýcarska, jižního Německa a západního Rakouska, východní okruh zahrnuje zbytek Rakouska a Balkán. Období asi od 480 př. Kr. až k přelomu tisíciletí se nazývá podle naleziště La Téne u švýcarského jezera Neuchatel dobou "laténskou". Obvykle se dělí na ranou, střední a pozdní a její časové ohraničení se regionálně různí. S laténskou dobou se rozvinula nová hospodářská a kulturní střediska v okrajových oblastech halštatských okruhů. Rozvinula se samostatná kulturní tvorba, která byla pravděpodobně výrazem důležitých změn náboženských představ a světového názoru.
Je k dispozici celá řada svědectví, popisující význam druidů v keltském společenství. Řečtí historici je dokonce kladou na úroveň s "filozofy". Kromě toho bývají označováni za kouzelníky nebo jasnovidce, učence a kněží. Jednoznačné zobrazení nebo hroby druidů se dosud nenašly.
Druidové znali a dále předávali náboženské a kulturní tradice Keltů. Kdo se chtěl stát druidem, musel se dlouhá léta učit - Caesar a Pomponius uvádějí dobu 20 let. Žáci druidů se museli po dobu svého vzdělávání naučit nazpaměť velké množství veršů. Tyto básně byly složeny v archaické řeči, které každý nerozuměl. Obsahovaly dějiny, teologii, filozofii, mytologii, právo, obyčeje, věštění, ale i přírodovědecké a astronomické znalosti.
Pravděpodobně existovaly i opravdové druidské školy. Druidem se mohl stát každý nezávisle na tom, ze které společenské vrstvy pocházel. Jedinou podmínkou bylo úspěšné absolvování náročného a dlouhotrvajícího studia. Je doloženo, že i ženy měly přístup do řad druidů. Pravděpodobně to byli jasnovidky nebo básnířky.
V keltské společnosti hráli druidové roli královských poradců. Ti nesměli odmítat některé rady druidů, zjevujících boží plány. Zatímco král ztělesňoval faktor rozhodování společnosti, byli druidové jejím vědomím. Na druhé straně musel druid udělat to, oč ho král žádal, pokud se nejednalo o něco příčícího se mravům. Důležitou roli ve společenském životě hráli druidové ve funkci soudců. Byli to rovněž zákonodárci, případně vysvětlovali složité tradice, vztahující se na všechny oblasti keltského života. Rozsudek druida nebylo možno zpochybnit. Vynesl-li nespravedlivý rozsudek, propadl sám krutému božímu trestu. Proto usiloval o bezchybnou dokonalost.
Na úřad druida byly kladeny velmi vysoké nároky. Protože se nemohl mýlit a byl pánem magických zpěvů, náležel mu i úřad jasnovidce, čtoucího v knize osudu. Tento úkol byl u Keltů ve velké vážnosti.
Z antických pramenů se dovídáme, že druidové jednali i jako vyslanci svého lidu - museli se např. vydávat k nepřátelům a vyslovovat zde rituální formule, znamenající vyhlášení války.
Byli to rovněž léčitelé. Za všelék se považovalo především jmelí, jež se muselo sklízet v bílém rouše zlatým srpem. Důležitou úlohu měla i šalvěj a sporýš. Z irských pramenů vyplývá, že druidové prováděli i chirurgické zákroky.
U všech starověkých národů byly obětní ceremonie nejdůležitějším náboženským projevem. Druidové je řídili a prováděli na posvátných místech, jejich průběh není znám.
Zprávy o uctívání bohů a kultu se zakládají na zprávách z vnějšku a výkladu zobrazení. Keltské náboženství se pravděpodobně skládalo z uctívání řady místních bohů, jakož i z kultů vázaných na různé společenské vrstvy. Bohové byli včleněni do proměnlivého systému, v jehož středu stálo pár hlavních bohů, vycházejících ze společné mytologie. Keltové byli velmi zbožní.
Tři nejvýznamnější bohové Taranis, Teutates a Esus byli uctívání hlavně Kelty žijícími v Galii (dnešní oblast Francie). Zde jsou doloženi mnohými sochami a nápisy, ale i v ostatních keltských oblastech se u nich vyskytuje svědectví.
Taurus byl nejvyšším keltským bohem a vládcem nebes. Jeho znaky byl kůň s lidskou hlavou, ohnivé kolo, orel, jakož i stylizované oko. Vrhá blesk, aby vyvolal déšť a úrodnost půdy. K jeho poctě upalovali Keltové zaživa lidské oběti v dřevěných klecích. Byl stavěn na roveň římskému Jupiterovi.
Teutates byl bohem chránícím kmen v době míru a válek. Římští dějepisci ho srovnávají s Marsem, bohem války, nebo Merkurem, bohem obchodníků a cestovatelů. Doprovázel ho býk, zobrazovaný se stylizovanými rohy ve tvary dvojitého "S", nebo kanec. Tento bůh doprovází mrtvé na jejich cestě na onen svět. Také jemu byly přinášeny lidské oběti.
Třetím z hlavních keltských božstev byl Esus, bůh s větvičkou jmelí, často zobrazovaný s obojetnou tváří. Poznáme ho podle vousaté masky nebo ozdobené hlavy s ušima jelena a nákrčníkem. Esus bděl nad bohatstvím a válkou. Stejně jako Teutata ho často doprovází kanec. Lidská oběť k jeho poctě se prováděla pomocí k zemi nakloněných stromů, které oběť k nim přivázané roztrhly.
Kromě těchto tří významných bohů existovala řada dalších bohů a bohyň.
Keltové žili v přesvědčení, že boha nelze potkat na jednom jediném místě, nýbrž že na určitých místech dochází k dotyku lidské a boží sféry. Svatyně představovala v okamžiku ceremonie tento bod dotyku světů a mohl se vyskytovat kdekoli, ale také nikde. Až pod římským vlivem začali i Keltové stavět chrámy. Už v rané keltské době sloužily skalní šachty a trhliny jako svatá místa.
Existují četné zprávy o keltském kultu stromů.
Ale i prameny a posvátné háje patří do řady keltských svatyň. Voda se pravděpodobně považovala za vstup do podsvětí, jehož šťastné překročení se uskutečnilo díky nějaké oběti.
Tajemstvím opředený národ Keltů je předmětem esoterického zkoumání. Připisuje se mu síla, působící dodnes, která se projevuje v dosud zachovaných starých zvycích. Navštěvují se místa pod starými duby a magická místa u megalitických hrobů, kde lidé, snažící se rozvíjet své mimosmyslové vnímání, zde mohou "cítit" silná energetická pole. Jen těžko někdy zjistíme, zda je staří druidové cítili rovněž a prováděli zde proto své obřady, nebo je právě svými rituály vytvořili. Ale třeba jednou někdo, kdo bude kráčet v dávno nezřetelných šlépějích keltských kněží, najde i nějaký hmatatelný důkaz jako odpověď na mnohé otázky, které zůstaly zatím nezodpovězeny.
Použitá literatura: Keltové - Annalena Staudte-Lauber, nakl. Pragma 1996
|
