Nejeden zarytý odpůrce registrovaného partnerství se domnívá, že abnormálnost intimního vztahu mezi jedinci stejného pohlaví spočívá v tom, že jen muž a žena mohou zplodit dítě, potažmo založit rodinu. Pravdou je, že drtivá většina všech sexuálních aktivit, které se v tomto okamžiku na Zemi odehrávají a odehrávat budou nemá vůbec reprodukční úlohu. Narození dítěte je šťastným důsledkem, nikoli cílem většiny intimních styků mezi lidmi. Představa, že jediným smyslem sexuality je plození, je infantilní. Kdyby tomu tak bylo, neměli by jsme nejmenší důvod se jí věnovat, protože život lze stvořit i ve zkumavce. Onanie, ke které se nepřizná snad jen ten, kdo bez ní nevydrží ani den, přirozeně také nemá reprodukční význam, je to prostě zábava, uvolnění. Je onanovat nenormální jen proto, že při ní nikdo neotěhotní?
Ve skutečnosti není nic abnormálnějšího než potlačovat svou přirozenost (nemám na mysli objektivně patologické stavy). Není nic nepřirozenějšího, než být za každou cenu normální, tedy odpovídat kolektivním vzorcům chování, představě někoho jiného. Sebezapírání vede k sebezničení. Sebezapírání, nikoli sebeovládání.
Vřele doporučuji knihu E. Fromma: O lidské přirozenosti. Dozvíte se, že sexuální chování u vyšších primátů je přirozeně bisexuální. Dozvíte se, že vyšší primáti, podobně jako člověk, užívají sex "pro zábavu" a že sexuální hrátky mezi dvěma samicemi či samci sice frekvencí nepřevažují, ale vůbec nejsou výjimečné. Vyšší primáti nepřemýšlí o tom, zda to je či není normální, dělají to, protože to dělat chtějí. Mezi námi lidmi se o přirozeném chování vyššího primáta nehovoří, protože člověk tabuizoval přirozenost a nahradil ji normalitou. Udělali jsme ze sexuality záležitost tak ostudnou, že o ní nemluvíme ani mezi sebou, ani s našimi dětmi. Naše děti přesvědčujeme, že všechno sexuální musí být skrýváno, zahalujeme před nimi svá těla, nemluvě o tělesných projevech lásky. V některých společnostech naproti tomu rodiče souloží v přítomnosti svých dětí, nebo i veřejně. Tyto tzv. "primitivní" společnosti neznají sexuální násilí ani vraždy a prostituce je nepochopitelným fenoménem.
Soužití gayů a lesbiček jistě není jen o sexu. Mnozí z nich potřebují partnerství, oporu a vzájemné sdílení. Ve vztahu k této potřebě je počínání ortodoxních odpůrců registrovaného partnerství skutečně zarážející. Ti, kdo spolu žít chtějí, to přece udělají bez ohledu na to, zda právní řád příslušný institut zahrnuje nebo ne. Jde o to, zda jim zákonodárce život usnadní nebo ne. Proč tedy KDU a církve bijí na poplach? Proč nechtějí připustit právní institut, který soužití gayů a lesbiček v řadě věcí ulehčí? Jaká je vůbec jejich motivace?
Odpověď hledejme v politickém konceptu ochrany tradičních hodnot, zejména rodiny. Církve a jim blízké politické subjekty, chtějí-li si zachovat své pozice, musí bránit to, co je jim ideově blízké. Je to pro ně otázka přežití. Církve a jim blízké politické subjekty ve všech zemích vždy obsadí příslušná témata, učiní z nich svou doménu, stanou se obránci tradic a osvědčených principů. Je to boj o věřící, sympatizanty a voliče. Byly doby, kdy církve tvrdili, že manželství mezi lidmi různých ras je nejen nežádoucí, ale dokonce odporuje Božímu zákonu. Říkávalo se, že ženám nelze poskytnout volební právo, protože by to zničilo tradiční pilíře společnosti, nemluvě o jejich neschopnosti vykonávat kněžský úřad. Ještě před tím nešlo krále zbavit absolutní moci a papeže neomylnosti. Církev zakazovala i pitvu a považovala ji za čarodějnictví, atd., atd. Hlasatelé těchto postojů se vždy odvolávali na tradice, na základy víry, na zdravý lidský rozum nebo prostě na bibli, stejně jako to dělají dnes v otázkách homosexuality.
Mnozí církevní hodnostáři a křesťanští demokraté dnes vážně pochybují o řadě idejí, kterých se jejich institucionalizované kolektivy drží zuby nehty. Mnozí duchovní vědí, jaké je to být homosexuálem. Mnozí politici by se rádi některých dogmat pustili, protože tuší, že začínají být směšní. Není jednoduché o někom říkat, že není normální, a někde uvnitř cítit, že tomu tak není. Sledovat podobný vnitřní konflikt na vlastní oči je smutné: pro některé z politiků je stále těžší vydržet sám se sebou. Ustoupit z pozic je ale politicky velmi riskantní. Fundamentální odpůrci registrovaného partnerství proto přicházejí s novinkou: Gayové a lesbičky nejsou nenormální, v tom není problém. Nesnáz je teď v ohrožení rodiny, která je základní pilířem společnosti a které není možné konkurovat zavedením netradičního institutu registrovaného partnerství. Nikdo z odpůrců ovšem nikdy veřejně neodpověděl na otázku jak by registrované partnerství mohlo ohrozit rodinu. Snad jen tak, že skrytý homosexuál nevstoupí do heterosexuálního svazku (který ovšem může jen těžko fungovat jako pilíř společnosti), ale bude silněji motivován pro jemu přirozenější vtah. To je ale snad správně? Nebo ne?
Informovaná diskuse o lidské přirozenosti jistě nebude pohodlná lidem posedlých kontrolou druhých, přihlouplým náboženským fundamentalistům ani kryptofašistům všeho druhu. Jak rychle vyvineme společnost, která bude schopna se na tabuizované problémy dívat zpříma, bez předsudků? To už závisí jen na nás samotných.
Jsem optimista. Měnící se hodnoty jsou známkou dospívání společnosti a současně signálem, že organizátoři stádnosti a kolektivního myšlení jsou na ústupu. Měníme hodnoty protože máme více informací, vědomostí a zkušeností a hlavně proto, že nové poznatky zpracováváme samostatněji než kdykoli předtím. Objevujeme nový způsob pohledu na svět a nově definujeme sebe sama. Změna hodnot je známkou růstu, nikoli nezodpovědnosti.
(autor je právník)
|
