Tmavé mraky na obloze
nejsou smutné,
zářivé barvy petrklíče
nejsou veselé,
to se jen v nich někdy zrcadlí Tvá mysl.
Mraky i petrklíče jsou jen takové,
jaké mají být.
Přítomný okamžik
nezná minulost ani budoucnost
a nezná ani žádná přání.
Snad jen jedno jediné - žít v přítomnosti.
Ale i to nakonec zmizí.
Kouzlo přítomného okamžiku je poklad,
který je ukryt v každé věci kolem Tebe
i v každé Tvé myšlence.
Ani nevíš jak jsi bohatá.
Stále ho máš na dosah,
ať jdeš kamkoliv.
I v doušku čaje,
který teď upíjíš ze své čajové misky,
se Ti může otevřít tajemství Vesmíru.
Ne, nepovídej mi teď o čaji,
protože v tom okamžiku Ti tajemství zmizí.
Odchází zima a znovu přichází jaro.
Pomalu se zvedá další vlna
na nekonečné hladině Života.
Cesta do hlubiny Tvé mysli
je cestou do hlubiny Vesmíru,
i když se Ti možná zdá,
že jdeš obráceným směrem.
Nezapomeň,
že všechny cesty
stejně vedou ke stejnému cíli.
Roztrhej všechny své sútry,
smeť ze svého oltáře
všechny sochy Buddhů i obětiny,
a usedni k jarním květům.
Pod modrou oblohou mlčky a pozorně čekej
na svou první včelu a motýla.
Že jsi se provinila?
Kdo se provinil?
Prosím Tě,
najdi mi ho.
Chceš být Probuzenou ?
To je další trik Tvé mysli.
Proto nejdříve jenom buď
a potom - ani to ne.
Vlny Tvého dechu - jsou jako vlny příboje.
Nadechuj a vydechuj.
Vlny příboje - jsou jako vlny Tvého dechu.
Nadechuj a vydechuj.
Touha stále objevovat minulost
a řešit vzdálenou budoucnost
je obrazem naší neschopnosti,
ale také slabosti
prožívat Přítomný okamžik.
Příjemné slunečné počasí
střídají poslední nepříjemné sněhové přeháňky.
Tvou nevýslovnou radost
právě teď vystřídal šedivý smutek.
Tak se jeví svět tomu,
který nebere věci takové jaké jsou.
Přání je jen myšlenka - vlna na hladině Ticha.
Znovu Tě všude netrpělivě vyhlížím,
tak jako první sněženky v loňské trávě.
Bez počátku nebylo by středu,
ale ani konce.
Jak je pro mě těžké
nechat některé věci plynout s Řekou života.
Spíš než sebrat potřebnou sílu,
bych raději rozpustil toho,
kdo to nedokáže.
Místo toho pro Tebe opět trhám kytičku sněženek
a těším se,
jak Ti v létě do úst nasypu hrst borůvek.
Půjdeme zase spolu mlčky
kolem pstruhového potoka tekoucího do Vítkovic
a budeme mít jediné přání
zahlédnout krásné a plaché duhové stíny?
Čím více listuji starými fotografiemi,
tím více si přeji Tě vidět
znovu uprostřed houfu malých dětí
vnitřně čistou,
tak jako tenkrát.
Tím více si přeji Tě vidět
s hrstí pampelišek
u ohrady huculů na Janově Hoře.
I polibek může otevřít bránu k Pravdě.
Nevěříš ?
Zatajený dech zastaví mysl
a pak na okamžik zmizíš i Ty,
konající.
Cesta na vrchol hory
slibuje poutníkovi krásu rozhledu.
Cesta do nitra srdce slibuje hledajícímu,
že ho zbaví iluze o jeho pomíjivosti.
Lásko,
ať odejdu kamkoli,
budeš navždy se mnou.
Je přeci nemožné odejít
a nevzít s sebou své srdce.
Věř mi,
že hledání vlastní Přirozenosti je těžší,
než naše loňské hledání zbytků hradu Štěpanice
v lese ve vysoké trávě.
Vzpomeneš si ještě někdy na místo s kvetoucí mátou
dole v podhradí?
Pokud neplyneš s Proudem
a nenecháváš jít věci svou cestou,
zažíváš sílu karmy se všemi jejími důsledky.
Co je Pravda ?
Tvá dlaň v mých dlaních.
Co je Pravda ?
Hladím Tě po vlasech.
Co je Pravda ?
Radost ve Tvých očích.
Zažívám najednou zvláštní pocit citové prázdnosti.
Není tu radost ani smutek.
Chybí tu úzkost a není tu strach.
Není tu beznaděj, ale není tu ani pocit štěstí.
Nemáš pocit, že tu něco chybí,
spíše cítíš, že je tu vše jaksi přítomno.
Cokoli tu může vzniknout,
pokud bude třeba.
Ale zatím potřeba není.
Vše je doprovázeno hlubokým nehybným Tichem.
Bereš věci a události takové,
jaké jsou a ani tě nenapadá,
že bys něco měla hodnotit,
kritizovat
nebo měnit.
Pouze - jak já říkám - spočíváš.
Nejdříve to je spojeno s jakýmsi údivem nad tímto stavem,
když nepřichází Tvé obvyklé reakce,
později už to mlčky bereš takové,
jaké to je.
Co víc o tom říci?
|