Jistě to znáte, každý ho hledá … ale jak to vlastně všechno doopravdy je? A je vůbec důležité pro náš život a naše prožívání vědět, zda nad námi sedí Bůh nebo někdo jiný? Universum, Jehova, Zeus, nějaký marťan nebo kdo vlastně… Lidský život může mít přeci mnoho podob a mnoho smyslů. A je vůbec nějaká jednotná univerzální a tedy veskrze „pravdivá“ odpověď?
Jsou určité etapy v životě, kdy se tato otázka zdá palčivější než jindy. Obecně je prvním obdobím hledání smyslu života označována puberta. Doba, kdy z hnízda vykouknuvší holátka, začnou rozpínat svá křídla a chystají se pochopit svět znovu, nově a na svůj zcela originální způsob. Někdy pochopí, jindy ne, ale život pádí nezadržitelně kupředu a všechno se stihnout prostě nedá. Pak přichází čas, kdy je tato otázka skoro zapomenuta a je překryta navazováním vztahů, láskou a pak dětmi a starostmi kolem nich. Děti nás umí naplnit pocitem smysluplnosti našeho počínání a tak většinou nemusíme pátrat někde jinde. Otázky po smyslu života se však znovu začnou otevírat v okamžiku, kdy se začne naše domácí hnízdo vyprazdňovat. Život se přehoupne přes onu pomyslnou polovinu a jsme v tom znova až po uši. Vstoupíme do období nazývaném krize středního věku, nebo, chcete-li, psychospirituální krize. A jsme v tom nanovo. Ale ouha, narozdíl od puberťáků, kteří nejsou zatíženi vůbec ničím, snad s výjimkou naší výchovy, my lidé středního věku, jsme na tom mnohem hůř. Už máme své zkušenosti. Většinou zcela vážné a seriózní. Nepřipadají v úvahu takové možnosti jako zázrak, šťastná náhoda, bezstarostnost, důvěra v lidi i dobrý řád věcí, které nám pomáhali dříve. Dveře k věčnosti se s rachotem zabouchly a my už bohužel zapomněli, kde je vlastně ukrytý klíč.
Někdy mám pocit, že je to marné. Sama za sebe jsem prohledala snad každý kout a zcela jednoznačnou „exaktní“ odpověď né a né najít. Moje srdce ví, ale jak nasytit i rozum, který to potřebuje mít černé na bílém? Sama za sebe považuji poslední dobou tuhle otázku vcelku za bezpředmětnou. Věnovat celý svůj život hledání téhle „svaté pravdy“? To vzdávám! Najít smysl života se přeci dá i v něčem jiném…
Teď tuším, že Vás asi napadlo, že řešením téhle situace je ono pověstné „radovat se z maličkostí“. Ale nevím, jak Vám, ale mě tohle nestačí. Chci od života rozhodně víc než to, že mám střechu nad hlavou, pár peněz a trochu toho zdraví, tedy prozatím. Tenhle přístup považuji za na ruby obrácenou rezignaci na to, že život může být dobrý a to celý, na komplet. Jestli jste takhle spokojeni, prosím, ale je ještě jedno řešení. Alespoň pro mě. A je dost dobré.
Stát se sběratelem živého. Nevíte, co si pod tím představit? Celý svět je plný příběhů. Země, voda, oheň, vzduch, kameny, rostliny, zvířata i my lidé máme své příběhy. Všechny přecházejí přes klíčová místa. Některá vedou k růstu, jiná k úpadku. Mohu sbírat, co chci, zkušenosti, které mě zastaví nebo ty, které mi otevřou novou cestu, nové možnosti. Je to na každém z nás. Ale nechat se sytit místy, která nesou život, znamená, naplnit se až po okraj živým poznáním. Znamená to, stát se v tomto světě člověkem nesoucím dobrou zprávou pro sebe i pro ostatní, že život má hluboký tajemný a nádherný smysl. Zkuste to a sami uvidíte
Ve spolupráci s šamanskou léčitelskou poradnou Přístav69
|
