Když pozoruji krajinu, všímám si kopců a údolí, polí a mezí, nebe a země. Vždy jsou to pro mě dvě kvality, mezi kterými rozlišuji a na základě kterých usuzuji, co převládá a zda jsou věci v harmonii. Pro rozhodování dnešního člověka to jsou většinou prvotní kvality uchopitelného světa. Ten má však také svůj protiklad. Stejný princip polarity můžeme zažívat při vnímání nehmotné stránky života. Rozum a cit jsou také doplňkové skutečnosti. Každý známe rozdíl mezi radostí a zármutkem nebo mezi chamtivostí a skromností. Doplňující se polarita dějů je základem našeho vnímání a pojmenovávání přírodních souvislostí světa. Vše živé si hledá v rytmu přírody svůj rovnovážný stav.
Z tohoto pohledu považujeme celý Vesmír za univerzální bytost mající své vědomí. Předpokladem pro téma tohoto příspěvku je přijetí názoru, že projevený vesmír je živou bytostí naplněnou univerzálním vědomím. My s naším vědomím jsme jeho součástí. V přírodě, tak jak ji známe, mají všechny jevy tendenci ke shlukování do menších forem a jejich dalším dělením sledujeme cestu k mikrokosmu.
Opačným směrem k makrokosmu je vždy menší součástí většího. Ideálně lze tento poměr vyjádřit harmonickou proporcí, kdy menší a větší dává dohromady celek (tzv. "zlatý řez"). Tento pohled se týká také ohnisek elementárního vědomí, která se v přírodě projevují na mnoha úrovních. Nejjednodušší formy vědomí mají buněčné organismy, vyšší pak rostliny a živočichové. V hmotném světě završuje tuto řadu člověk se svým elementárním já. Tím však tato posloupnost přírodních součástí vědomí nekončí. Dalšími úrovněmi vyšších hierarchií jsou přírodní astrální bytosti a andělé.
Tak jako má rostlina tendenci být ukotvena svými kořeny na konkrétním místě, má i elementární vědomí touhu být ohraničeno a spojeno s příslušnými body zrodu. Vychází to z obecné vlastnosti vesmíru vytvářet ohniska, která pak jednotlivé úrovně vědomí přitahují a ukotvují. Pokud se nám podaří porozumět obecným zákonům Matky přírody, budeme moci lépe chápat a vytvářet vhodné podmínky pro spoluúčast ukotvených ohnisek elementárního vědomí v rámci tvorby našeho obytného prostředí, a to ať se týče navrhování domů nebo úprav krajiny.
Tak jako vede lidské vědomí spojené s inspiracemi vyšších duchovních světů člověka na cestě jeho vývoje, jsou elementární bytosti nápomocny životním pochodům skrze své přímé spojení s archetypem univerzálního řádu vesmíru. Určují harmonický řád cyklů proměn přírodních sil. Od lidských bytostí se liší tím, že nedisponují jeho svobodnou vůlí. Tak se uzavírá bipolární kruh. Jeden bez druhého můžeme jen těžko existovat. Elementárních sil přírody je třeba si všímat. Poznávat jejich projevy a děje a snažit se žít s nimi v harmonickém celku.
Hlavní rytmy našeho života jsou určeny přírodními cykly a změnami. Projevem života je tedy polarita. Doplňující se protiklady vytvářejí v čase rytmus. Chápeme to třeba jako světlo a tmu. Skrze rozdíly vnímáme různé kvality prostoru. V tomto případě to může být například den a noc. Současně mají přírodní rytmy tu vlastnost, že jsou schopné nalézat harmonii s celkem. V této souvislosti tomu odpovídá bdění a spánek. Základní aktivita a klid vycházejí z rytmu otáčení Země vůči Slunci.
Pokud se nám podaří nalézt při konkrétní tvorbě obytného prostoru ten správný rytmus, vytváříme předpoklad pro jeho dobré začlenění do okolí. Následující úvaha se bude týkat vysvětlení, z jakých hledisek lze na druhy rytmů nahlížet a jak se projevují ve vztahu k vnímání různých kvalit energií v krajině a v obytném prostoru. Nejdůležitějším projevem polarity v nám známém prostoru je poměr mezi vnitřním a vnějším. Z této vlastnosti vzniká základní přírodní okrouhle ohraničený tvar. Vždy je to nějaký obal vymezující předěl a vytvářející základní rytmus mezi tím, co je uvnitř a vně.
Stejnou tendenci shlukování mají i schrány přírodních elementárních bytostí. Tento oblý eliptický základní tvar se projevuje v menším či větším měřítku jak v jemněhmotném, tak v hmotném světě jevů. Nám známé útvary jako hvězdokupy, hvězdné mlhoviny, galaxie a planetární soustavy mají podobný tvar, který se nám jeví jako ovál protkaný spirálou. Vždy je zde, co se týče formy, přítomen takový tvar, který vymezuje okruh a střed, povrch a vnitřek, obal a obsah.
|
