Irvin D. Yalom zjistil, že v psychoterapii hrají zvlášť důležitou roli čtyři konstanty: 1. nevyhnutelnost smrti vlastní a těch, které máme rádi, 2. svoboda uspořádat si život podle našeho přání, 3. naše konečná osamocenost, 4. absence jakéhokoli zřejmého smyslu našeho života. Vypráví příběhy pacientů, kteří se obrátili o pomoc k psychoterapii a kteří se v průběhu léčení potýkali nejméně s jednou z těchto existenciálních pravd a z nich pramenící bolesti či úzkosti. Ukazuje také, že těmto pravdám je možné čelit a že se jejich moc dá využít ve prospěch osobních proměn a osobního růstu.
Ze všech těchto pravd je nejzjevnější a nejostřeji vnímaná smrt. V hloubi duše probíhá všudypřítomný konflikt mezi přáním pokračovat v existenci a vědomím nevyhnutelné smrti. Ve vymýšlení způsobů, jak se přizpůsobit realitě smrti, jsme neuvěřitelně vynalézaví. Většina z nás žije převážnou část svého života spokojeně, snaží se vyhnout myšlence na smrt a se smíchem souhlasí s Woody Allenem, který řekl: „Já ze smrti strach nemám, jen nechci být u toho, až se to stane.“ Existuje však i jiná cesta, která nás učí, že plné uvědomění si smrti činí naši moudrost zralejší a obohacuje náš život. Ačkoli fakt smrti, tj. její fyzická přítomnost, nás ničí, myšlenka na smrt nás může zachránit.
Svoboda znamená, že každý z nás je odpovědný za svá rozhodnutí, za své činy, za své životní situace. Být odpovědný znamená být tvůrcem – každý z nás je tvůrcem svého životního příběhu. Svoboda je svázána s úzkostí z jejího využití. Toužíme po řádu, ale z koncepce svobody vyplývá, že pod námi nic není, že nemáme pevnou půdu pod nohama. Proto musíme nejprve uvědomit si svou odpovědnost za to, jak náš život probíhá, a přestat hledat příčiny problémů ve vnějším světě. Druhým krokem je vůle, hlavní zdroj jednání, jejímž prostřednictvím můžeme svou svobodu realizovat. První fází vůle je chtění, tj. uvědomění si toho co cítíme a co chceme. Druhou fází je rozhodnutí, kterým vstupujeme do akce. Rozhodování může být obtížné, protože v sobě vždy zahrnuje zamítnutí: ke každému ano musí existovat nějaké ne, každé rozhodnutí vylučuje jiné možnosti.
Existenciální izolace má řadu podob. Člověk je izolovaný nejen od ostatních bytostí, ale v míře, jakou si buduje vlastní svět, i od světa jako takového. Osamění zažíváme, když máme nedostatek emoční inteligence nebo osobního stylu, který nám umožňuje vstupovat do intimních společenských interakcí. Někdy se mohou dokonce oddělit části vnitřního já, například když ze vzpomínky na nějakou událost oddělíme emoce. Mnoho přátelství nebo manželství ztroskotalo proto, že místo aby o sebe lidé pečovali a vážili si jeden druhého, využíval jeden druhého jako štít proti izolaci. Izolace je paradoxním produktem sebeuvědomění, získávání vlastní identity. Obvyklým a razantním řešením úzkosti z izolace je fúze, ztracení vlastní identity, „rozpuštění se“ v druhém člověku. A tak se člověk sice zbaví úzkosti, ale ztrácí přitom sám sebe. To je i případ zamilovanosti ve smyslu patologicky silné náklonnosti k někomu jinému. Není to důkaz čistoty lásky. Taková uzavřená a výlučná láska – která si vystačí sama se sebou, není schopná dávat, ani brát ohled na druhé – je odsouzena pro svou sebestřednost zahynout. Láska není jen vzplanutí vášně mezi dvěma lidmi. Mezi zamilovaností a láskou je nezměrný rozdíl. Láska je spíš způsob existence, dávání, nikoli obětování, je způsob navazování vztahů v širším slova smyslu, nikoli akt svázaný s jednotlivcem.
Jsme bytosti, které potřebují znát smysl. Smysl rodí hodnoty a pravidla chování: otázky typu proč (Proč žiji?) nahrazuje odpověďmi na otázky typu jak (Jak žiji?). Smysl rodí smysluplná aktivita, ovšem čím více se jej snažíme najít, tím méně pravděpodobně jej najdeme. Racionální otázky, které si člověk o smyslu života klade, vždy přežijí odpovědi na ně. Hledáme smysl a jistotu ve světě, kde ani jedno ani druhé neexistuje. Smysl se možná skrývá v samotném hledání, nikoliv v nalezení.
Jak souvisí existenciální analýza s Reiki? Reiki je podpůrnou či doplňkovou terapií a tuto roli může hrát i při psychoterapii. Zvláště s pomocí psychického ošetření či sebeošetření. Tak může pomáhat při překonávání bolestí či úzkostí, pramenících z existenciálních nejistot. Skutečnost univerzální energie (Rei-ki) domyšlena do konce („není nic než univerzální energie“) může být dokonce samotným lékem působícím přímo. Pomáhá přizpůsobit se realitě smrti, nést odpovědnost za vlastní rozhodnutí, uvědomovat si niternou sounáležitost s Univerzem a naplňovat život smyslem.
Inspirace: Yalom, Irvin D. (2004) Láska a její kat: deset povídek, které odhalují touhy a motivace lidské duše. Portál: Praha.
|
