Projekt Superman XXXII. - hranice lidských možností opravdu posunuta?

Duben 1990 - přišlo jaro. Přišel také Adolf do mého pokoje. Pan Zelený tam už byl. Oznámili mi, že předčasem se změnila pravidla a že jestli chci odejít z armády, musím dokončit 25 misí místo původních deseti, jak mi předtím slíbili. To mě úplně vytočilo. Pěkně jsem jim do očí řekl, jací jsou podrazáci a že mě to vůbec nezajímá. Na začátku jsme se dohodli na deseti misích. Svých deset misí jsem dokončil a nemíním se podílet na dalších vraždách. Jestli s tím mají nějaký problém, můžou mluvit s mým právníkem. Takovou reakci asi nečekali. Pan Zelený se však po chvíli vzpamatoval, vytáhl svou zbraň a přiložil mi ji k hlavě: "Jestli odmítneš dalších 15 misí, na místě tě zabiju!" Já jsem jim na to odpověděl, že se chci poradit s právníkem. To je ještě víc vytočilo a začali mi různými způsoby vyhrožovat - že pozabíjejí mou rodinu, mně zmrzačí, osud lidstva je v mých rukách atd. Já jsem ale neustoupil.

Po tomto neúspěchu změnili taktiku a začali hrát na mou psychiku. Začali mne každý den navštěvovat a vyhrožovat mi. Neměl jsem ani chvilku pro sebe. Když jsem šel za Gwen, svou přítelkyní, oni mě zvenčí pozorovali. Nemohl jsem se s ní ani pomilovat. Pak mě jednou na chodbě chytili a odvlékli do nějaké tmavé místnosti. Věděl jsem, že jsou tam další lidé, ale nevěděl jsem, kolik. Na stole byl jediný zdroj světla - malá lampička. Pak se mě někdo zeptal, proč jsem ukradl Brianovy steroidy. Byl jsem v pasti, věděl jsem, že kdybych řekl ano, ukradl jsem je, a je mi to teď líto, mohli by z toho ve škole udělat ukázkový příklad. Kdo ví, jak bych dopadl. Když však řeknu, že jsem je neukradl, určitě odněkud vytáhnou videokazetu a usvědčí mne navíc z lhářství.

Tak jsem se rozhodl pro obě výpovědi. Nejdřív jsem řekl, že to není pravda, pak jsem se přiznal a pak jsem zase všechno popřel a obvinil je, že to na mne narafičili. Zkoušeli na mě i křížový výslech, ale moje taktika ano a ne byla asi správná, protože mne po chvíli pustili. Na pokoj mě odvedl Adolf a dost se u toho šklebil. Myslím, že přesně věděl, jak jsem to se svými odpovědi myslel.

Už jsem si myslel, že mám pokoj. Byl jsem přesvědčený, že teď, když mi už nemůžou věřit, mi dají pokoj. Jednou mne však odvezli autem do nějakého lesa dva silní chlapi. Tam mi přikázali, abych vystoupil a šel se podívat na okraj té vykopané jámy. Jak jsem se blížil k té jámě, slyšel jsem, jak některý z nich odjistil zbraň. Bez rozmýšlení a váhání jsem padl k zemi, pak jsem vyskočil jako puma a okamžitě jsem byl vedle toho chlapíka se zbraní. Vytrhl jsem mu zbraň z ruky a chytil ho za krk. Jen to křuplo. Bylo to lehké jako bych zmáčkl prázdnou plechovku od piva. Když to viděl ten druhý, začal utíkat. Po jednom nebo dvou metrech jsem ho dohonil a udělal s ním to samé. Pak jsem si sedl k těm dvěma mrtvým a začal plakat.

Proč mě všichni chtějí zabít? Proč mě nenechají na pokoji? Já přeci nechci nikomu ublížit. Chci být jen normální dítě, které chodí na normální školu a žije normální studentský život." Z těchto úvah mě vyrušilo zvonění mobilního telefonu. Nechal jsem ho, ať si zvoní. Vzápětí se objevilo další auto, ve kterém seděl Adolf. Přikázal mi, ať si sednu dozadu. Z okénka jsem mohl vidět, jak ohledává mrtvoly. Pak se vrátil a odvezl mne pryč.

Za pár dní jsem zase seděl v tmavé místnosti s jedním stolem a jednou malou lampičkou. Tentokrát je tam i pan Zelený, kterého však nepoznám. Diskutujeme o mých možnostech. Znovu mi oznámili, že mám jen dvě. Buď budu s nimi nadále spolupracovat jako tajný agent, nebo ukončíme spolupráci. Pro mne to však bude znamenat smrt, protože mne prostě nemůžou jen tak nechat jít. Vzpomínám si, že jsem se snažil zavtipkovat "A kdybyste mne prostě pustili a všichni zapomeneme, že se něco podobného stalo?! On se však ani trochu nezasmál. Věděl jsem, že všichni jsou strašně vážní. Řekl jsem: "Agent, agent. Já nejsem žádný agent a nejsem v žádné armádě. Jsem jen obyčejný student, kterého zneužíváte proti jeho vůli. Nenávidím vás a všichni mi můžete...!"

Podle výrazu v jeho tváři jsem usoudil, že ho něco z toho, co jsem řekl, překvapilo a že asi nevěděl všechno. Vyšel z místnosti. Slyšel jsem hádku. Něco jsem i zachytil. "Co to krucinál slyším, že nikdy nic nepodepsal? Chcete mi tvrdit, že to dítě bylo nedobrovolný příslušník a že jste ho ke všemu donutili? Vy idioti, jestli se toto někdy dostane ven!" A tak to pokračovalo a pokračovalo. Už jsem si myslel, že bych mohl mít nějakou šanci jak se z toho dostat, když se vrátil pan Zelený a v rukách držel kus papíru. Podal mi ho a přikázal, ať to podepíšu. Začal jsem teda číst a on na mně křičel, ať okamžitě podepíšu. Já jsem byl však naučený, že nemám podepisovat nic, co jsem si nejdříve nepřečetl.