Projekt Superman XXXII. - hranice lidských možností opravdu posunuta?

Byl květen 1989 a pomalu se nám začínaly prázdniny. Můj spolubydlící Brian stále vyzvídal kam chci jít a co budu dělat, dokud znovu nezačne škola. Navrhl mi, že bych mohl zůstat bydlet s nimi, protože si pronajal ještě s nějakými přáteli dům a já bych tam mohl bývat aniž bych přispíval na nájemné. Snažil se mne přesvědčit, že to bude super a že budeme mívat párty atd. Já jsem však odmítl a chtěl jsem jet navštívit rodiče. Došlo mi to až později, ale vzpomínám si, že když jsem přišel ze školy na prázdniny domů, vždy tam byla i mámina kamarádka Astrid. Vždy se vyptávala jak se mám, a já jsem jí vždy odpovídal, že dobře.

Během toho léta jsem bydlel s matkou v Ramsey New Jersey a pracoval jsem jako malíř domů 12 hodin denně.

Září 1989 - vrátil jsem se zpět do školy. Mezitím jsem se rozešel se svou přítelkyní, se kterou jsem chodil 7 let. Na druhé straně jsem se však seznámil s jedním super děvčetem. Je prvačkou a patří mezi nejlepší žáky v semestru se specializaci na biologii a němčinu. Je v podstatě napůl Němka a napůl Polka. Přivydělává si jako učitelka němčiny. Také strávila jeden rok v Německu na výměnném pobytě. Potom jeden Němec strávil rok v Americe a v té době s ním chodila.

Sešli jsme se na jedné party, dali se do řeči. Pozval jsem ji na večeři, kde jsem ji poznal trochu blíže a zjistil jsem, že má jednu velkou chybu. Když se trošku napije, začne být úplně hnusná a odporná (její otec byl totiž alkoholikem a jí stačí velmi málo, aby se úplně opila).

Během toho roku jsem absolvoval několik leteckých přesunů F-16. Jednou se mi stala taková příhoda, že jak jsem jednou kráčel na Rochesterské letiště, z každé strany okolo mne dva chlapi v pláštích, začali na mne křičet nějaké dívky z naší školy. Já jsem však nemohl jejich směrem otočit ani hlavu. Jistým způsobem jsem je registroval, nemohl jsem však reagovat.

Nevzpomínám si, že by mne už dále cvičili. Netvrdím, že mne už netrénovali, jen si na to nepamatuji. Párkrát jsem sice letěl na základnu na jihozápad a ještě na nějakou další, ale už nevím, co jsem tam dělal. Ve škole mi potom dávali spolužáci dost divné otázky. Chtěli vědět, kde jsem těch několik dní byl. Nejhorší na tom bylo to, že se na to během toho školního roku ptali dost často a já jsem si nemohl vzpomenout.

Byly to hlavně moji dva kamarádi - Nick a Bob. Ti měli o mě strach a stále vyzvídali, co se to se mnou děje, jestli jsem v pořádku, jestli nejsem nemocný atd. Takto jsme se bavili, kráčeje směrem k mému internátu. Jak jsem vešel dovnitř, všichni se ke mně otočili. Najednou se tam odněkud zjevil Adolf a začal těm lidem předvádět nějaké triky s malou kuličkou. Jejich výraz tváře se po chvíli úplně změnil a pohled jejich očí byl úplně prázdný. Za chvíli bylo všechno zase v pořádku, až na to, že si mě už nikdo nevšímal. Tak jsem se zeptal Boba a Nicka, jestli si ještě pamatují, o čem jsme se bavili, ale oni neměli ani páru.

Prosinec 1989 - byly Vánoce a já jsem přijel na prázdniny k matce do New Jersey. Potřeboval jsem vydělat nějaké peníze, a tak jsem četl inzeráty v novinách, kde jsem našel nabídku práce pro obsluhu parkoviště s platem 10-12 dolarů na hodinu. Bylo to v restauraci Ho-Ho-Kus Inn (pětihvězdičková restaurace vlastněná skupinou místních doktorů). V inzerátu stálo, že žádosti je nutno faxovat Dr. Purizzovi a bylo tam na něho i číslo. To okamžitě upoutalo moji pozornost. Nejprve ty peníze, což byl dost slušný výdělek a pak to jméno. Zdálo se mi, že mi je nějaké povědomé. Myslel jsem si, že by nebylo špatné tu práci dostat. Do té doby jsem si vůbec nepamatoval na ten soud, kdy mne Dr. Purizzo obvinil z užívání steroidů. Vůbec mi to nedošlo.

A tak jsem tedy odfaxoval žádost a životopis Dr.Purizzovi. Hned druhý den mi zavolal. Řekl jsem mu, že bych rád u nich pracoval a on mne pozval na rozhovor na druhý den v jednu hodinu. Ještě mi vysvětlil, kde má teď svoji kancelář. Byl jsem tam přesně v jednu, jeho sekretářka mu řekla, že jsem přišel. Vešel jsem do jeho kanceláře a posadil se do velkého koženého černého křesla. V okamžiku, kdy jsem se posadil, jeho milý výraz se změnil a začal na mě křičet: "Jsi naprosto největší idiot na světě, nebo tě stokrát trefili do hlavy baseballovou pálkou?" Já jsem se na něho nechápavě díval a on pokračoval: "Máš vůbec nějakou představu, co ti teď udělám? Vkročíš do mé kanceláře jako velký boss, jako by ses mě vůbec nebál, a přitom ses v Rocheteru vyspal s mou ženou a ne jednou a zničil jsi mi kariéru!" Pak napřáhl ruku pod stůl a když ji opět vytáhl, držel v ní pistoli. Já jsem stále nechápal, o co mu jde, o čem to mluví. On pokračoval: "Prosím tě, nehraj si tu se mnou na neviňátko. Kvůli tobě mne vyhodili ze školní rady a z nemocnice."

Najednou jsem si na všechno vzpomněl. "Tak ty mě chceš obviňovat? Byl jsem ještě dítě, když jsi na mě začal dělat pokusy. Pak jsi mě obvinil z užívání steroidů. Do toho soudu jsem ani nevěděl, že něco takového existuje. Pak jsi mě unesl a skoro jsem přišel o život, když jsi do mě napíchal nějaké drogy a léky. A co se týká tvé ženy, přiznávám, že mě párkrát navštívila na univerzitě, ale já jsem ji vždy odmítl a nic jsem s ní neměl. Jestli tu někdo dluží někomu omluvu, jsi to ty!"

On se však neuklidnil a začal na mě křičet, že jsem lhář, že jeho žena se mu ke všemu přiznala. Prý mne navštívila před pár měsíci a já jsem se s ní pomiloval. Znovu jsem začal oponovat, on ale vytáhl nějakou kuličku a řekl, že dobrá tedy, on si už zjistí, jaká je pravda. To mě naštvalo, zdvihl jsem se ze židle, ale on na mě namířil zbraň a přikázal mi, abych si sedl a díval se na kuličku. Na chvíli jsem byl mimo a pak jsem ho slyšel, jak vítězoslavně křičí: "Dostal jsem ho! Mám ho!"

Jediné, co si pamatuji, bylo, že ke mně přišel a začal se mě vyptávat na různé věci. Já jsem řekl, že jsem se s jeho ženou na univerzitě nevyspal, ale že vím, kdo to byl. Pak jsem najednou začal křičet: "Tajný projekt americké vlády 35765XXXXX. Narušení psychického bloku se trestá smrtí atd." Když jsem se probral, zrovna jsem vycházel z jeho kanceláře a byl jsem strašně zpocený. Jeho sekretářka se na mě dívala, jako bych měl dvě hlavy. Dva dny nato mi volal Dr. Purizzo a oznámil mi, že to místo jsem dostal. Až do konce prázdnin jsem tedy parkoval auta v restauraci Ho-Ho-Kus Inn.

Když jsem se vrátil po prázdninách na univerzitu, doslechl jsem se, že ty dva kluky, co se vyspali s paní Purizzovou, někdo strašně zbil. Říkalo se, že to prý udělala mafie.