Projekt Superman XXII. - hranice lidských možností opravdu posunuta?

Někdy jsem se vzbudil a zjistil jsem, že už mě drží šest mužů a v rameni mám injekci. Zase jsem začal zuřit a rozdal jsem několik ran, než se jim podařilo znovu mě uspat. Později se poučili a nechali mě na posteli už svázaného. Když jsem se probral a začal zuřit, bylo to pro ně mnohem jednodušší a bezpečnější dát mi injekci a uklidnit mne.

Nespočetněkrát jsem se pokoušel přetrhnout ty pouta, ale marně. Nakonec se mi to podařilo. Nepřetrhl jsem sice ty silné kožené obojky na mých rukách a nohách, ale podařilo se mi přetrhnout to, čím tyto byly spojené s postelí. Podařilo se mi osvobodit levou ruku, kterou jsem si pak odvázal pravou. Celé laboratorium bylo prázdné až na toho nenáviděného vědce v modrém plášti a jeho asistenta. Naštěstí si mě zatím nevšimli, protože byli ke mně otočeni zády. Velmi potichu jsem se k nim plazil. Už jsem se nemohl dočkat, až uvidím, jak se tváří při pohledu na mně. Najednou se však otočil a uviděl mě. Bez nějakých emocí a překvapení se mne jen zeptal, co chci. Já jsem k němu přiskočil a levou rukou jsem ho chytil za krk. Rozmáčkl jsem mu hrdlo jako by to byla prázdná plechovka od piva. Pak jsem ho pustil. Spadl na zem a chvíli sebou házel jako ryba bez vody, ale za pár sekund zůstal ležet bez hnutí. Obrátil jsem se na asistenta, který, když to viděl, vzal do ruky nějakou klávesnici. Nikdy nezapomenu na strach v jeho očích. Měl krátké hnědé vlasy a hnědé oči. Vysoký byl asi 170 cm a na svou výšku hrozně hubený. Pomalu jsem se k němu přibližoval. Ustupoval až ke stěně. Tam, vědom si toho, že nemá kam ustoupit, mě prosil o život. Chytil jsem ho za tričko a shodil na zem. V podstatě jsem proti němu nic neměl a tak jsem ho nechal naživu. Otevřel jsem dveře a porozhlédl se. V hale nikdo nebyl. Začal jsem utíkat k místu, kde jsem tušil, že je východ. Asi v polovině se odnikud zjevilo šest sedm chlapů a vrhlo se na mně. Zápasil jsem s nimi, pár jsem jich odhodil. Někoho jsem dobil do bezvědomí, ale neustále mi píchali ty injekce, takže jsem nakonec omdlel.

Když jsem se probral, levitoval jsem nad svým tělem. Přede mnou stál Adolf a křičel na mně: "Co to je? Co jsi to udělal? Podívej se, co jsi udělal!" Tak tam na mně stále křičel i když jsem byl v bezvědomí. Já jsem však necítil žádnou vinu a pomyslel jsem si, že Adolf je další na řadě. Zabil bych ho hned na místě, jen kdybych se mohl hýbat. Ostatní mi zatím dělali nějakou lékařskou prohlídku. Cítil jsem, že i když se nemůžu vůbec pohnout a nemůžu mluvit, Andy je uvnitř a pomalu získává kontrolu nad svým tělem.

Všechny ty bolesti a trápení, co mi přichystali, pokračovaly a já jsem cítil, že jim už musím utéct, nebo to nevydržím. Tak jsem si vymyslel následující strategii. Využil jsem chvíle, když nikdo nebyl v laboratoři, osvobodil jsem se od řemenů a otevřel dveře do haly. Vzápětí si mě sice všimli a rozutekli se ke mně, ale já jsem zahrál raněného. Asi jsem to zahrál celkem dobře, neboť jejich běh přešel do chůze a pomalu se ke mně přibližovali. Jak byli stále blíž, hromadil jsem v sobě veškerou energii, kterou jsem byl schopen naakumulovat. Když se přiblížil dostatečně blízko, vystartoval jsem, přičemž jsem rozdal pár kopanců a úderů. Podařilo se mi prorazit a utíkal jsem ke dveřím, ke kterým jsem se i úspěšně dostal. Teď už mi nikdo nebránil, abych se dostal ven. Když jsem vyběhl z haly, jen tak ve spodním prádle, zjistil jsem, že je venku dost zima. Dokonce mi vycházela pára z úst. Jak jsem tak obíhal celou budovu, nemohl jsem najít žádné místo, kde bych mohl opustit areál. Důvod byl ten, že celý areál okolo budovy byl oplocený zhruba 4metrovým plotem, na kterém bylo každých 5 metrů varování s lebkou a překříženými hnáty a stálo tam: "Pozor, vysoké napětí." Po určitém čase jsem se dostal do pasti, protože přede mnou byl už jen plot a za mnou asi 10 pronásledovatelů, kteří mě obkličovali. Bez rozpaků jsem se připravil a chystal jsem se ten plot přeskočit. Mezi pronásledovateli byl i Adolf, který křičel: "Rhino, ne! Nedělej to!" Já jsem ale neposlouchal, protože v té chvíli mne ovládaly instinkty zvířete zahnaného do pasti. Jediný můj cíl bylo dostat se odtud pryč. Tak jsem se tedy rozběhl.

Plotu jsem se dotkl jen dlaněmi ruk, když jsem se nahoře zachytil, abych přeskočil na druhou stranu. To však stačilo k tomu, abych okamžitě omdlel. Za chvíli jsem se probral (byla to jen chvilka, protože na druhé straně byli mí pronásledovatelé a diskutovali mezi sebou - mysleli, že jsem mrtvý) a cítil jsem spálenou kůži a vlasy. Něco ve mně mi zase přikazovalo, abych ihned vstal a běžel. Zkusil jsem, ale nemohl jsem se postavit na nohy. Mí pronásledovatelé si však všimli, že jsem se pohnul a rozběhli se k bráně, aby se ke mně co nejdřív dostali. Nechtěl jsem čekat, až si pro mě znova přijdou a z posledních sil jsem se postavil a kulhal k nejbližšímu lesu. Nějakou dobu jsem za sebou slyšel hlasy, zrychlil jsem a zdálo se mi, že jsem je setřásl. Další věc, kterou si pamatuji je, jak běžím ke školnímu internátu, kde jsem měl pokoj s Brianem. Netuším, jak jsem se tam dostal a jak dlouho jsem běžel ani jak jsem našel cestu. Vzpomínám si jenom, jak si mluvím sám k sobě, že už jsem blízko, že to dokážu a za chvíli budu doma. Jak jsem běžel, všichni studenti a profesoři se na mně dívali jako na zjevení.

Ani se jim nedivím, představte si, jak jsem tam běžel v tom sněhu jen tak v trenkách se spálenými vlasy a kůží na rukách. Vběhl jsem do výtahu a byl jsem na konci sil. Svalil jsem se do rohu a poprosil někoho, aby zmáčkl čtyřku. Vypotácel jsem se z výtahu a odbelhal se ke svému pokoji na konci chodby. Modlil jsem se, aby byl Brian doma, aby bylo otevřeno. Zmáčkl jsem kliku a sesul jsem se do pokoje. Brian právě s někým telefonovala zrovna řekl, že už jsem přišel. Pak položil sluchátko a popošel ke mně.

Obvázal mi nějaké rány - popáleniny, omrzliny. Pak mě svlékl a odvedl do sprchy, kde na mně pustil teplou vodu. Viděl jsem jak je ta voda vřelá, jak se z ní páří, ale nic jsem necítil. Pak mi přikázal, abych zůstal pod sprchou, že se za chvíli vrátí. Tak jsem tam stál dost dlouho. Po nějaké době jsem přece jen začal zase cítit nějaké mravenčení na kůži a tak jsem si vzal župan a chtěl jsem si jít lehnout. V pokoji však bylo slyšet nějaké hlasy. Brian se ptal Pana Zeleného co mi to udělali, že tak vypadám. Pan Zelený odpověděl, že to není jeho problém. V tom okamžiku jsem vešel do místnosti. Byl tam Brian, Pan Zelený, Adolf a nějací další muži, které jsem neznal. Pak jsem omdlel.

Když jsem se probral, ležel jsem ve své posteli a vedle diskutovali Pan Zelený a Brian. Brian si mě všiml a přikázal mi, abych spal, že to je jen zlý sen. Pak Pan Zelený odešel. Já jsem se pořád nechápavě díval na Briana. Ten už také ztratil nervy a začal na mě křičet, abych okamžitě spal, že to byl jen špatný sen. Pak jsem usnul a když jsem se druhý den vzbudil, vzpomněl jsem si na nějaké noční můry, které se mi zdály. Cítil jsem se celý dolámaný a byl jsem prochladlý. Během dne však symptomy ustoupily a já se cítil zase v pořádku.