Jak jsme se balili a připravovali k odchodu, jeden muž se mě zeptal: "Rhino, co by si sis teď přál? Prostě to řekni a dostaneš to!" Já jsem odpověděl, že mám zrovna chuť na zmrzlinu. On se nervózně zasmál a ještě jednou se mě zeptal, jestli si přeji skutečně jen zmrzlinu. Já jsem přikývl. "V pořádku, řekl sedej do auta a seženeme ti zmrzlinu." Bylo už pozdě a všechny obchody byly zavřené. On se však vlámal do obchodu Robinis 31 chutí a zeptal se mě jakou si dám. Vybral jsem si čokoládovou. To ho trochu naštvalo, protože čokoládovou zmrzlinu mohl sehnat prakticky kdekoliv a nemusel se kvůli ní vlámat do zmrzlinářství. Když jsem ji snědl, odvezli mě domů a já jsem hned vlezl do postele a usnul.
Od té osudové noci se změnilo hodně věcí. Vojsko se začalo přímo angažovat ve výzkumech a ve financování. První věc, která se markantně změnila, bylo vybavení laboratoře. Doteď to byla jen nějaká místnost v nějaké budově. Od té doby ale všechny výzkumy probíhaly na vojenské půdě. Bylo tu k dispozici všechno možné i nemožné elektronické vybavení, velká nádrž s vodou, pracovalo tady hodně lidí.
Jednou, když jsem tam jen tak postával, jsem zaslechl hádku mezi panem Zeleným a Adolfem. Jak jsem pochopil, předmět hádky byl v tom, kdo teď získá kontrolu a zodpovědnost nad celým výzkumem. Pan Zelený tvrdil, že odteď je všechno věcí armády a všechno to přebírají. Adolf mu ale škaredě vynadal a nechtěl se jen tak vzdát. Nakonec to přece jen formálně přebrala armáda, ale Adolfa jmenovali za jakéhosi vůdce projektu. Myslím, že by ho dávno vykopli, kdyby nade mnou neměl takovou moc. Byl to však on, kdo mi už od začátku programoval mou mysl (dokonce si ho pamatuji ještě jako 5letý, když jsme ještě žili v Mnichově) a přesně věděl, co na mě platí, abych poslouchal.
Armáda měla také vlastní výzkumné pracovníky. Bylo jich asi 5 nebo 6. Všichni byli oblečení v modrých pláštích a vedl je jeden velmi nesympatický chlapík. Jednou si mě zavolali a ten jejich vedoucí mi přikázal, abych se vysvlékl do spodního prádla. Když jsem se ani nepohnul, začal na mě křičet, ale ani to mu nepomohlo. To už byl pořádně vytočený. Zřejmě nebyl moc zvyklý na to, že ho lidé neposlouchají. Nakonec přišel s mírným zadostiučiněním Adolf a přikázal mi, ať se ihned vysvléknu. Na slovo jsem poslechl. To vytočilo muže v modrém plášti ještě víc. Později se mi několikrát pokoušel přeprogramovat mou mysl, abych ho také poslouchal. Když to zjistil Adolf, skoro ho zabil, jak ho to rozzuřilo.
Když jsem se teda vysvlékl, řekl jsem jim, že si musím nechat svůj odznak univerzitního bratrství. Řekl jsem, že ho nosím pořád, i když jdu do sprchy - tehdy ho mám připnutý na ručníku. Všichni byli pořádně šokovaní, protože do té doby jsem nikdy nepromluvil, pokud se mě někdo na něco nezeptal. Mě však na tom opravdu záleželo a byl jsem vážně nervózní, když mi přikázali, abych se vysvlékl a najednou jsem si neměl kde připnout odznak, který reprezentoval příslušenství k bratrstvu. Ten muž v modrém plášti začal znova křičet a nadávat. "Myslel jsem, že je už úplně připravený! Co to má všechno znamenat?" Mezitím jeden z dalších mužů sebral mé věci a chtěl je někam odnést. Vrhl jsem se na něho jako lev a pravou rukou jsem ho chytil za hrdlo, mezitím co jsem mu levou vytrhl mé tričko s odznáčkem.
V momentě se na mě vrhli všichni chlapi v místnosti - dohromady 5-6 a odtrhli mi ruce z jeho krku. Adolf mi přikázal, abych zůstal stát a nehýbal se. Začali se mezi sebou hádat až nakonec Adolf sebral odznak z mého trička a připnul mi ho na gumu od trenýrek. Zeptal se mě, jestli jsem konečně spokojený. Řekl jsem, že ne a obrátil jsem zlatou stranu odznaku směrem nahoru. Pak už to bylo v pořádku a všichni kolem se rozesmáli.
Pak mi přikázali dělat nějaké testy zdatnosti a síly (různá zdvihání, stláčení atd.). To bylo mé první setkání s vojenskými lékaři (i když zrovna výraz lékař bych ani pro jednoho nepoužil).
Vztahy mezi muži se po čase trochu zprůhlednily. Bylo mi jasné, že hlavní slovo tady má vedoucí v modrém plášti a Adolf je něco jako můj trenér. Všichni však poslouchali pana Zeleného. Ten byl největší autorita a i když ho třeba nebylo vidět, občas se odkudsi ozval jeho hlas (když chtěl nějaký pokus zopakovat) a všichni okamžitě reagovali a plnili jeho příkazy.
Na základě tohoto zážitku můžu určit skoro přesné datum těchto událostí. Byl jsem přijatý za člena bratrstva někdy mezi říjnem 1988 a únorem 1989. Tehdy jsem dostal také odznak. Takže toto se muselo stát někdy v tomto období.
Uvedeno ve spolupráci se serverem www.matrix-2001.cz
|
