Projekt Superman XVII. - hranice lidských možností opravdu posunuta?

Když mě přijímali do školního bratrstva, měli jsme velkou party. Několik spolužáků mě poslalo pro cigarety a tak jsem si vzal auto a šel nějaké koupit. Po návratu bylo mé místo na parkovišti už obsazené a tak jsem zaparkoval jinde. Na oslavě jsem se dobře bavil a musím se přiznat, že jsem se také trochu opil. Na noc jsem zůstal na gauči v domě člena mého nového bratrstva.

Výsledek byl, že Adolf a ostatní nevěděli kde jsem. Celou noc jsem nebyl doma a vysílačka vysílala signály z různých částí Rochesteru (dal jsem ji pod blatník autobusu). Zřejmě si mysleli, že se snažím utéct. Když jsem se druhý den okolo páté odpoledne vrátil na pokoj, Brian na mě začal hrozně řvát a chtěl vědět kde jsem byl celou noc. Tak jsem mu taky vynadal že to není jeho věc a šel jsem si dát sprchu. Když jsem vyšel z koupelny, Brian tam už nebyl ale zato jsem v pokoji našel Adolfa, pana Zeleného a nějaké další čtyři muže. Když jsem je uviděl, chtěl jsem utéct, ale Adolf řekl pár slov a já jsem nebyl schopen pohybu.Hrozně mi vynadali a já jsem nemohl nic udělat. Jen jsem tam tak stál a tiše poslouchal. Domnívám se, že byli tak naštvaní proto, protože celou noc sledovali ten autobus a když ho konečně dohonili a prohledali ho. Když zjistili, že tam nejsem, tak začali hledat vysílačku a našli ji pod zadním blatníkem. I když si takto na mě vylévali zlost, pro mě to byl jeden z nejkrásnějších momentů mého života a byl jsem na sebe strašně hrdý. Pak mi přikázali jít do postele a odešli. Já jsem si lehl ale ještě předtím jsem pár hodin hrál hru na Nintendu. To je důkaz toho, že i když mě ovládali, stále jsem byl schopný se vzepřít a odolal jsem přímému rozkazu jít spát.

Jednoho dne přišel na řadu "velký skok" (zřejmě si mysleli, že rádiová věž není dost vysoká). Nepamatuji si přesně kdy to bylo, ale naprosto přesně si vybavuji celou událost. Teorie praví, že když tělo dosáhne při pádu určitou rychlost (11 metrů za vteřinu), už dál nezrychluje a rychlost je konstantní po celý zbytek pádu. Takže pokud bych dosáhl tuto rychlost při pádu z výšky např. 100 metrů a přežil bych to, pak bych přežil i pád z 500 metrů, z 1 kilometru atd., protože bych dopadl na zem stejnou rychlostí a nezáleželo by na tom z jaké výšky. Pokuste si to všechno představit, co by vláda dokázala s takovýmito vojáky. Nebylo by třeba už žádných padáků. Speciální jednotky by prostě povyskakovali z letadla a dopadly by přímo na cíl bez toho, že by je někdo mohl ve vzduchu ohrozit. Přežít takovýto pád je jen jedna ze zvláštních schopností takovýchto speciálních jednotek. Výsledkem celého tohoto výzkumu má být nezničitelný, samoregenerující se, vraždící a nemyslící stroj, který bude na slovo poslouchat rozkazy.

Už si vůbec nepamatuji, jak jsem se vlastně do toho letadla dostal. Vzpomínám si ale, že jsem tam seděl a někdo mi dával instrukce o tom, jak mám držet své tělo při volném pádu, jak se mám skrčit atd. Ještě před tímto letem jsem měl možnost si to prakticky nacvičit v hangáru (asi v nějaké parašutistické škole), kde mě přivázali do nějakých popruhů a simulovali volný pád. V letadle mi nějaký chlap přikázal, abych popošel ke dveřím a stoupl si na kolo. Já jsem na něho zakřičel (byl tam velký hluk), že nemám žádný padák. On přikývl a odpověděl, ať chvíli počkám, že mi nějaký sežene. Odešel do pilotní kabiny a s někým se bavil pomocí vysílačky.

Pak se ke mě vrátil a po cestě sebral jeden padák. Přišel ke mě a přikázal mi, že si musím vystoupit z letadla a zůstat stát na kole, aby měl dost místa připevnit mi padák. V momentě když jsem vystupoval do mě strčil a už jsem padal dolů. V první chvíli jsem byl dost dezorientovaný, ale později se mi podařilo ovládnout své tělo a dostal jsem se do té pozice, kterou mě naučili v hangáru. Neměl jsem vůbec strach a celým svým vědomím jsem se maximálně koncentroval na zem a na ten bod, kde přistanu. Celé mé tělo a mysl jsem připravil na přistání. Nohy se staly ocelovými pružinami a má kolena byla připravena absorbovat náraz. Země se rychle přibližovala a já jsem se začal připravovat na přistání. Byl jsem schoulený do dřepu. Pak přišel náraz. Tak silný jsem však nečekal. Později mi řekli, že když jsem dopadl, ještě jsem se odrazil 15 metrů do vzduchu. Tehdy jsem se poprvé lekl, protože se mi ještě nikdy nestalo, abych se po pádu odrazil. Ztratil jsem koncentraci a když jsem znovu dopadl, nebyl jsem připravený. Tehdy jsem cítil, že jsem se někde zranil. Znovu jsem se odrazil i když už ne tak vysoko. To jsem se už koncentroval a při pádu jsem udělal kotrmelec, jak jsem to dělávala obvykle při dopadu. Cítil jsem, že mám vymknuté koleno. Vzpomínám si, že byl den a já jsem přistál někde na poli, kde byla velmi vysoká tráva. Jak jsem tam tak ležel, nebylo mě vůbec vidět. Něco v mé hlavě mi říkalo, že musím okamžitě vstát. A tak jsem vstal a viděl jsem, že proti mě běží nějací muži. Nedokázal jsem se udržet na zraněné noze a znova jsem spadl. Mezitím přiběhli a byl mezi nimi i pan Zelený, který na mě křičel, ať se tu neválím a okamžitě vstanu. Zoufale jsem mu odpověděl, že se snažím, ale nejde to. Nebyl jsem schopen stát na té zraněné noze a tak jsem se stále pokoušel, abych se vzápětí svalil zpět. Někteří muži mě podepřeli a s jejich pomocí jsem se nějak udržel. Cítil jsem se úplně na dně. Neměl jsem už žádnou energii. Řekl jsem jim, že jsem v pořádku, jen ať mě nechají chvíli si odpočinout.

Tak mě položili zpátky do trávy a ztratili se mi z dohledu. Nevím jak dlouho jsem o sobě nevěděl, ale když mě vzbudili, už se stmívalo. Už jsem mohl chodit, ale zatím jen s jejich pomocí. Posadili mě na zadní sedadlo a já jsem zase usnul. Probral jsem se před internátem. Pomohli mi do mého pokoje, kde jsem se svalil na postel a okamžitě usnul. Nepamatuji si už jak dlouho jsem tehdy spal, ale nebylo to málo.

A pak přišla ta noc, na kterou jen tak nezapomenu...