Hluk motoru byl najednou slyšet hrozně zblízka. Chytil jsem to děvče za ruku a běželi jsme k první nejbližší budově. Nějak začala zaostávat. Byl jsem o hodně rychlejší než ona a začal jsem si uvědomovat, že spolu to nezvládneme. Křičel jsem na ni, aby utíkala, ale nějak se mi vysmekla. Když jsem se otočil, naskytl se mi hrozný pohled. Byla ode mě asi dva metry a těsně za ní velká limuzína. Najednou mi bylo jasné, že nestihne uhnout. Uvědomil jsem si, že jí nijak nemůžu pomoci. Se slzami v očích jsem odskočil nabok, abych se vyhnul autu. Bylo to těsně před vchodem do budovy a já jsem ji nedokázal zachránit. Vše se odehrálo ve zlomku vteřiny. Tím, že jsem odskočil, mi cestu zatarasilo auto. Ani jsem si to neuvědomil a nějak jsem se najednou ocitl na střeše budovy. Byly tam jedny dveře, ale když jsem je zkoušel otevřít, byly zamčené. Někdo na mě zespodu křičel. Tak jsem popošel k okraji a podíval se dolů. Na dvoře byly dvě limuzíny. Jedna z nich havarovala do budovy. Dole stál Adolf a křičel mé jméno: "Andy, to bylo velmi působivé, skutečně velmi působivé. Máš vůbec představu o tom, co jsi právě dokázal?" Budova, na jejíž střechu jsem se nějakým zázračným způsobem dostal, měla tvar pravidelného čtverce. První poschodí bylo celé ze skla.
Další byly obložené mramorem. Na každém rohu byly velké čtyřhranné sloupy. Mezi sloupem a budovou byla mezera. Nahoře jsem se dostal následujícím způsobem. Přeskočil jsem zábradlí a skočil jsem na stranu sloupu, odtud jsem se odrazil na stěnu budovy a zase na sloup. Zase na budovu atd. až jsem se ocitl na střeše. Zní to neuvěřitelně, ale skutečně jsem se tam takto dostal. Uvědomil jsem si to, až když jsem se podíval dolů. Adolf se chtěl dostat nahoru stejným způsobem, ale nedostal se ani do půlky a musel se vrátit. Zakřičel na mě: "Andy, jsi skutečně velmi dobrý. Přesně jsi předvedl to, čemu říkáme 5krokový 90stupňový vertikální výstup. Jak mi to můžeš vysvětlit?" I v takovéto situaci, v jaké jsem se ocitl, jsem neztratil smysl pro humor a odpověděl jsem mu, že jsem měl prostě obuté své Nike. Vzápětí jsem slyšel za zády smích. Jak jsem se otočil, uviděl jsem čtyři muže. Pomalu se přibližovali a snažili se mě uklidnit. Říkali, že jsou mí přátelé. Já jsem jim řekl, že pokud jsou skutečně mí přátelé, ať zůstanou kde jsou a nepřibližují se. Oni pokračovali. Dva z nich vytáhli zbraně.
Neměl jsem moc na výběr a tak jsem si řekl - čert to vem.Vrhl jsem se na toho úplně vpravo (byl nejmenší). Nějak se mi ho podařilo odstrčit a vrhl jsem se směrem k otevřeným dveřím, kterými se tito chlápci dostali na střechu. Ti, kteří měli v rukou zbraně, po mě začali střílet. Nic jsem však necítil. Přitom mě nemohli minout, byli ode mě jenom pár metrů. Také ty zbraně vypadaly zvláštně, jako hračky. V každém případě však nestřílely náboje, fungovaly na jiném principu. Nezastavilo se mě to, nevnímal jsem to. Za dveřmi stáli další dva muži se zbraněmi. V rychlosti jsem přeběhl kolem nich a utíkal dolů po schodech. Ještě za mnou stačili vystřelit. Dole bylo nabourané auto, spod kterého tekly proudy krve a všiml jsem si také nějakého těla. Rozběhl jsem se doprava přes školní dvůr, směrem k centrální budově (studentské centrum). Tentokrát mě však pronásledovali a rozutekli se za mnou. Když jsem se zase dostal mezi lidi, zpomalil jsem a opět jsem se snažil vmísit do davu. Dva muži, kteří utíkali těsně za mnou, mě však měli neustále na očích a tak jsem se zase rozběhl. Centrální budova je celá ze skla a má šest poschodí. Jsou tu v podstatě tři vchody: hlavní vchod, který ústí do velké haly, vchod z jídelny, a z vrchu, kde je spojení s ostatními budovami. Celá budova je vysoká víc než 30 metrů.
Použil jsem právě ten třetí způsob. Jakmile jsem se dostal do budovy, hnal jsem se ke schodům a po nich dolů o tři poschodí níž. Tam už začínala pode mnou vstupní hala. Po schodech zdola však běželi Adolf a nějací další tři muži. Chtěl jsem se vrátit, ale proti mně se zase přibližovali ti dva, co mě pronásledovali. Byl jsem v pasti. No co, řekl jsem si, přeskočil zábradlí a skočil dolů. Ještě jsem slyšel jak někdo z nich křičel ať neskáču. Byl jsem přesvědčený, že spadnu jen jedno poschodí. Skákal jsem úplně beze strachu. Strach jsem měl jen z toho, co by se stalo, kdyby mě chytili. Ten pád byl však příliš dlouhý. Když jsem se podíval dolů, uvědomil jsem si, že tam není žádná galérie a že padám celá tři poschodí. Tak vysoká byla vstupní hala - asi 15 metrů. Mysl začala pracovat na plné obrátky a na nic jiného jsem nemyslel, jen na přistání. Maximálně jsem se koncentroval na to místo kam dopadnu a připravil jsem na to celé tělo. Svaly na nohách mám velmi silné (z posilování a vzpírání) a připravil jsem se, že přistanu jako pružina. I tak jsem však přistál velmi tvrdě. Měl jsem pocit, jako bych při dopadu vážil přinejmenším 300 kg. I když jsem se na ten pád v rámci možností připravoval, trochu mi to vyrazilo dech a když jsem za pár vteřin přišel k sobě, ležel jsem na zádech a všechno okolo jako by zamrzlo. Všichni na mě v úžasu a ohromení zírali. Muži, kteří mě pronásledovali, byli stále na svých místech - tam odkud jsem skočil a nebyli schopni pohybu.
Zřejmě si mysleli, že takovýto pád nemůžu přežít. Něco ve mně však přikázalo: vstaň už konečně a já jsem to udělal. Tehdy se probrali i oni a rozeběhli se ke mně. A tak jsem si to zamířil na svůj internátní pokoj. Internát byla hned další budova a já jsem se rozběhl tak rychle jak jsem v dané chvíli byl schopný. Celý zadýchaný jsem se bez problémů dostal do pokoje. Byl tam také můj spolubydlící Brian. Hned jsem na něho začal řvát, aby okamžitě zamkl a nikoho nepouštěl dovnitř, protože všichni jdou po mně. Cítil jsem, že každou chvíli odpadnu a tak jsem se už jen dokázal svalit na svou postel. Ve vteřině jsem už o sobě nevěděl.
Slyšl jsem nějaké hlasy: "Už jsem Ti řekl, že jsem ho určitě trefil." Cítil jsem, jak mě drží několik silných rukou. Nemohl jsem se pohnout a všude byla tma. Někdo se mě zeptal, jak je na tom můj kotník. Řekl jsem, že je v pořádku, protože jsem si ho už vyléčil.
Uvedeno ve spolupráci se serverem www.matrix-2001.cz
|
