Zrovna jsem kráčel přes parkoviště směrem do školy když u mě zastavilo dlouhé hnědé auto. Byla to velká limuzína, tuším Lincoln. Vystoupilo z něho 5 lidí - všechno běloši. Hned jsem poznal první dva. Byl to pan Zelený a pan Modrý. Byli to ti muži, které jsem si pamatoval ještě ze střední školy a z dětství. Další z nich mi byl také nějak povědomý. Byl vysoký asi 190 cm a mohl vážit kolem 95 kg. Měl modré oči a blond vlasy. Měl oblečený dlouhý černý kožený kabát a vypadal jako by právě vyšel ze snu Adolfa Hitlera o čisté árijské rase. Odhadoval jsem, že mu může být okolo 35, 40 let. Podle držení těla a postoje mi připadal jako někdo důležitý. Tehdy jsem to ještě nevěděl, ale tento člověk byl přímo zodpovědný za všechno bití, které jsem inkasoval v knihovně (byl to nacista a byl to jeden ze zástupců několika genetických experimentů). Pojmenoval jsem si ho Adolf a od té doby jsem mu tak říkal. Poslední dva byli na druhé straně auta a na první pohled nebyli ničím výjimeční. Měli oblečené sportovní obleky, jako kdyby se chystali na cesty. Vypadali trochu jako agenti.
Pan Zelený mi řekl, že by se mnou rádi mluvili a vyzval mě, abych si k nim přisedl. Přešel mi mráz po zádech, ale snažil jsem se vypadat statečně a odpověděl jsem mu, že když si chce se mnou povídat tak může ale v žádném případě si nesednu do auta s pěti cizími muži. A tak mi teda oznámil, že by se mnou rád prodiskutoval účast na jednom experimentu. Na to jsem mu řekl, že může chtít po mě cokoliv, ale odpověď bude znít vždy NE. Trochu se pousmál a oznámil mi, že ne nebere jako odpověď a taková možnost ani neexistuje. Prostě se toho experimentu zúčastním a tím to hasne. Pak už ostřeji přikázal, abych si už konečně nasedl do toho auta. Má odpověď zněla NE. Adolf jako by to očekával. Chytil mě za ruce a tahal do auta. Uvědomil jsem si, že to vůbec není dobrý a ze všech sil jsem se snažil vysvobodit. Podařilo se a hned jsem začal utíkat směrem ke škole.
Následující část je velmi těžko popsatelná bez toho, abyste viděli situaci na vlastní oči. Přesto se o to pokusím. Představte si parkoviště jako jednu dlouhou cestu. Dá se tu parkovat jen nalevo anebo napravo kolmo k cestě. Školní dvůr začínal zhruba o 20 metrů výše. Parkoviště je oddělené od dvora vysokým svahem a každých 30 metrů je tu schodiště. Na konci schodiště je hlavní cesta, která se točí okolo celého školního dvora. Takže když přejdeme přes cestu, nacházíme se na půdě univerzity a první budovy jsou vzdálené jen nějakých 15 metrů.
Takže v tom momentě jak se mi podařilo osvobodit, začal jsem utíkat ke schodům, po kterých jsem se chtěl dostat na školní dvůr. Nejbližší schodiště bylo asi 15 metrů. Dostal jsem se k němu bez problémů. Tam jsem na chvíli zpomalil a otočil jsem se, abych zjistil, jestli mě vůbec pronásledují. Oni však nasedli do auta a já jsem si myslel, že teď mě budou pronásledovat. Pneumatiky zapískaly a auto se pohnulo - opačným směrem. Uvědomil jsem si, že jejich záměrem je odříznout mě a dostat se k hornímu konci schodiště dřív než já. Tehdy jsem podruhé v životě pocítil strach o svůj život (poprvé to bylo když mě chtěl uhodit tou baseballovou pálkou). Cítil jsem vlnu adrenalinu a věděl jsem, že musím utíkat nejrychleji jak umím. Nějak jsem tušil, že mi jde o život. Nikdo z vás nedokáže pochopit ten pocit, pokud ho sám nezažil. Rozběhl jsem se po schodech a bral je po třech-čtyřech. Nahoře jsem se schoval za nějaké zaparkované auto. Zpoza zadního blatníku jsem slyšel a viděl limuzínu vzdálenou asi 60 metrů. Projeli kolem mě bez povšimnutí. Hned jak mě minuli jsem vyrazil a snažil jsem se dostat přes cestu na školní dvůr plný studentů. Uprostřed cesty jsem slyšel brždění a pištění pneumatik. Když jsem se otočil, viděl jsem, jak limuzína zabrzdila a ve zpětném zrcátku jsem viděl oči řidiče. Určitě mě zahlédli.
Auto se otočilo, já jsem se však dostal k nejbližším studentům a najednou jsem se začal cítit bezpečně. Přestal jsem utíkat a snažil jsem se vmísit do davu. Myslel jsem si, že je všechno v pořádku a nenápadně jsem se otočil po limuzíně. Řidič limuzíny mě začal pronásledovat a chvíli to vypadalo, že to plnou rychlostí napálí do studentů okolo mě. Stalo se. To jsem teda nečekal. Okolo mě nastal totální zmatek. Všichni lidé začali utíkat před zabíjejícím autem. Jenom já jsem tam zůstal stát v němém úžasu a nevěřil jsem tomu, co se děje. Auto směřovalo ke mně. Tím pádem všichni ostatní utíkali ode mě pryč. Z nějakého důvodu však ke mně běželo nějaké děvče. Chytilo mě a já jsem nějak cítil, že ona se nebojí. Ten okamžik jakoby trval navěky.
Uvedeno ve spolupráci se serverem www.matrix-2001.cz
|
