Projekt Superman XI. - hranice lidských možností opravdu posunuta?

Léčebná koupel a způsob jakým se léčím bylo přesně to, co ode mne chtěli. Když mi řekli, abych se dostal na svou nízkou frekvenci, jednoduše jsem to udělal. Instruktor mi přikázal, abych se dostal do své léčitelské místnosti. Celou dobu co na mě mluvil jsem ho vnímal jako jakýsi hologram v mé mysli. Nemohl jsem se ho zbavit. Tam mi podal nějakou trubici, uvnitř které byla nějaká žlutá tekutina. Řekl mi, že když použiji tuto věc při své léčebné koupeli, celý proces bude milionkrát silnější a rychlejší než doteď. Nezapomněl mi však připomenout, že to je absolutní tajemství, a je to jen mezi námi. Voda v mé fontáně začala strašně bublat hned když jsem do ní vylil tu žlutou tekutinu. Připadalo mi to jako jakuzzi. Během takto upravené koupele jsem schopný vyléčit si jakékoliv zranění v průběhu okamžiku. Instruktor také nějak zmanipuloval mou mysl, takže hned jak se zraním, jsem poslaný do léčitelské místnosti a automaticky se léčím. Stále si to neumím pořádně vysvětlit, ale opravdu to celé perfektně fungovalo. Později mi dokonce dali ještě nějakou další trubici.

Tentokrát v ní byla zelená tekutina. Důkladně mě ale upozornili, že tato látka je 100 milionkrát silnější než ta předcházející a ať ji nikdy neotvírám bez jejich souhlasu. Musel jsem to uložit na bezpečné místo. Proto jsem si vytvořil vedle fontány dřevěný sloup na kterém jsem napsal černým písmem: "Neotvírat - Zlomit jen v případě ohrození života." Byla to má místnost a tak jsem si tu mohl vytvořit co jsem chtěl i když ten dřevěný sloup trochu narušil krásu tohoto místa.

Stále mě učili další nové věci. Například jak si zapnout a vypnout citlivost na bolest. Naučili mě kontrolovat hladinu adrenalinu v těle. Dokázal jsem ovládat strach. Také si pamatuji jak jsem musel skládat různé inteligenční hry např. puzzle, skládání slov atd. Toto všechno si pamatuji z místnosti číslo 101.

Vzpomínám si i na to, jak mě přivázali k železnému stolu a jak do mě zapojili nějaké elektrody. Dostával jsem elektrické šoky vždy, když jsem nespolupracoval. Při takovémto mučení mi vždy připomínali, že je to vlastně má vina, protože jsem k nim nepřátelský a neochotný ke spolupráci. Já jsem se na druhé straně snažil být co nejstatečnější. Pamatuji si, že jednou jsem byl přivázaný ke stoličce. Musel jsem být nějak zdrogovaný, protože mě bili a já jsem to takřka necítil. Vždycky měli na sobě rukavice a používali gumovou hadici, aby nezanechali žádné stopy. Čím víc mě však bili, tím méně jsem to cítil. Všiml jsem si, že na stole jsou rozloženy různé chirurgické nástroje a také nějaké injekční stříkačky. Z toho také usuzuji, že mě museli nějak nadopovat.

Aby si mě podrobili, napíchli mi jednu jehlu do oční bulvy a druhou do ušního bubínku. Pamatuji se, že tam byl také pán Zelený (kterého jsem vídal občas na zápasech). On a jeho kupáni musí být nacisti, když dělají takové věci.

(poznámka: Pana Zeleného si pamatují velmi často všichni lidé, kteří mají podobné zážitky s "neprogramováním". Psychologové, kteří takováto setkání vedli se domnívají, že kontrola mysli je v současnosti velmi závažný problém. Na internetu lze najíst množství odkazů na spojení Nacisti - CIA, ovládání lidí, Nacisti - New Jersey atd.)

Vždy jsem uměl velmi dobře odhadnout lidi a proto jsem byl přesvědčený, že pan Zelený a jeho kolegové jsou nacisti. On byl ten, který dával rozkazy a ostatní je plnili. Jeden z těch poskoků mě začal bít. Měl oblečené žluté tričko s krátkými rukávy s nápisy Orchester NY. A tak jsem si z něho začal dělat srandu, že tak žluté tričko můžou nosit jen homosexuálové nebo lidé, kteří se snaží vypadat jako rození Američané i když jsou to zaručeně cizinci. Prostě jsem si řekl, že ho zkusím aspoň víc vyprovokovat - však tak jako tak dostanu nářez. Hned jak mě udeřil jsem mu začal nadávat do zkurvených nacistů, jak jsme jim my Američané natrhli zadek při druhé světové. Zjevně to s ním nic nedělalo. Proto jsem zkusil trochu přiostřit a začal jsem se navážet do Adolfa Hitlera.

To jsem udeřil hřebík na hlavičku. V momentě začal vyvádět a blábolit cosi německy. Prostě jsem ho i ve své situaci dokázal psychicky zlomit. Začal mě mlátit o dost silněji, ale mě to prostě nic nedělalo. Čím víc mě bil, tím víc jsem byl v pohodě, protože jsem necítil fyzickou bolest a viděl jsem, jak ho dokážu svými řečmi vytočit. Pak však vzal nějaký druh baseballové hole s kovovou koulí na konci se kterou se mě chystal udeřit. Tehdy jsem se vážně začal bát o svůj život a uvědomil jsem si, že jsem to asi trochu přehnal. Nevěděl jsem, co mám dělat, ale pud sebezáchovy mi vlil do žil proudy energie. Napjal jsem všechny svaly a podařilo se mi přetrhnout lana kterými jsem byl svázaný.

Podle absolutně překvapeného výrazu na tvářích ostatních jsem si uvědomil, že to byly vlastně řetězy, které jsem přetrhl. Ale v té chvíli mi to bylo jedno, vrhl jsem se na toho blonďatého nacistu, vytrhl mu pálku z ruky a dvakrát ho s ní uhodil po hlavě. Ostatní se na mě vrhli (bylo jich asi 5), ale já jsem je ze sebe setřásl jako pětileté děti. Začal jsem se ohánět získanou zbraní a zasáhl jsem další dva. Najednou bylo všude hodně krve. Vrhl jsem se k jedinému oknu v místnosti a byl bych skočil ale v poslední chvíli jsem si uvědomil, že jsem asi 30 metrů nad zemí.

Pohled z okna mi prozradil že jsem byl v univerzitní knihovně - na posledním poschodí. Najednou jsem myslel na tisíc věcí: jak je možné, že se takováto zvěrstva mohou stát na univerzitě. Pak se na mě vrhli další chlapi. Bylo jich na mě opravdu hodně a i když jsem rozdal zase pár ran, nakonec mě dostali, spoutali a píchli mi nějaké injekce.

Pak jsem dostal tolik bití a elektrických šoků, že si to už ani přesně nepamatuji. Snažili se mě zlomit, ale zjevně neúspěšně, protože bití stále pokračovalo. Pamatuji si jak jsem tehdy následující ráno řekl svému spolubydlícímu, že mám pocit, jako by mi po mé tváři přejel kamion, ale naprosto jsem si nebyl schopný vzpomenout z čeho mě všechno tak bolelo.