Školní rok se chýlil ke konci a já jsem se musel konečně rozhodnout, kterou vysokou školu si vyberu. Výběr byl trošku složitější, protože před koncem roku mě oslovil ještě trenér z Rochesterské univerzity a nabídl mi stipendium. Kvůli tomu jsem se také setkal se svým otcem v čínské restauraci a snažil se přehodnotit všechny nabídky. Já jsem už od začátku inklinoval k Penn State univerzitě, ale můj otec mi položil vcelku zásadní otázku: "Andy, nemám nic proti Penn State - je to v podstatě dobrá škola. Ale přesto se tě chci zeptat, proč vlastně chceš jít na univerzitu. Kvůli vzdělání, nebo kvůli fotbalu?"
Odpověděl jsem, že samozřejmě že kvůli vzdělání. Můj otec pokračoval: "V pořádku, když teda chceš získat solidní vzdělání, nemyslíš, že by sis měl vybrat tu nejlepší školu?" To, co říkal dávalo smysl, ale já jsem chtěl už od začátku jít na Penn State a nedal jsem se jen tak zlomit. Můj otec byl však neoblomný a naši debatu příhodně zakončil: "Za tvé vzdělání zaplatím. Pokud však nepůjdeš na Rochesterskou univerzitu, nezaplatím ti ani halíř a do konce života s tebou nepromluvím. Nechci, aby sis zničil život. Rochesterská škola je o hodně lepší a jsem si jist, že tam budeš šťastný. Jak jsem řekl, všechno zaplatím a tím to hasne."
A tak jsem se teda přihlásil na Rochesterskou univerzitu. Platilo se za ni 18 000 dolarů ročně a přitom jsem mohl chodit na Penn State jen za 3 000 dolarů. Byl jsem si jist, že bych tyto peníze dokázal vydělat i bez otcovy podpory, nakonec rozhodlo to jeho vyhrožování, že by se mnou do smrti nemluvil. Za to, že mě přinutil jít na Orchester jsem otce nenáviděl ještě velmi dlouho. A to ještě nebylo vše. Přinutil mě vzít si studentskou půjčku, abych mu pomohl s placením. Tehdy jsem se rozhodl, že už nikdy v životě nikomu nedovolím, aby za mě rozhodoval.
Zajímavé na tom ale je, že můj otec si vůbec nepamatuje na naši diskuzi, a ani na to, jak mi slíbil, že celou školu za mě zaplatí. Já si na to ale pamatuji naprosto přesně, protože mě tehdy hodně mrzelo, že nemůžu jít na Penn State. Musím ještě zmínit jednu událost. Mého otce povolali vojáci na fyzickou kontrolu po patnácti letech, kdy byl mimo službu. Pamatuji se, jak o tom ještě žertoval, že si ještě na takového starce vzpomněli. Divné však je, že můj otec si nedokáže vzpomenout ani na tuto událost.
Srpen 1988 - začalo fotbalové soustředění na Rochesterské vysoké škole. Celé léto jsem tvrdě trénoval a cítil jsem se v nejlepší fyzické kondici v mém životě. Během soustředění mi všechno vycházelo a myslím, že jsem na všechny udělal dojem. Na internátě jsem ubytovaný (dnes vím, že to nebyla žádná náhoda) s Brianem. Je to také prvák a ve fotbalovém týmu dělá záložníka. Je vysoký zhruba 185 cm, ale váží přinejmenším 120 kg. Je prostě obrovský. Vždycky jsem si myslel, jaký jsem já svalovec. To mi vydrželo až dokud jsem neuviděl tohoto chlapa. Otevřeně se přiznává k užívání steroidů a ví to o něm také náš trenér. Vyprávěl mi, že během střední školy byl také ve vzpěračském týmu a vážil 90 kg. Pak začal užívat steroidy a během následujících 12 týdnů přibral 30 kg. Jako prvák je druhý nejsilnější muž v celém fotbalovém týmu. Já jsem třetí.
Fotbalové soustředění trvalo až do května 1989. V té době jsem dostal velmi zvláštní vzkaz od děkana psychologické fakulty. Chtěl, abych ho navštívil. Když jsme se setkali, posadil mě do šedého koženého křesla a on sám se posadil za svůj obrovský stůl. V podstatě chtěl vědět, jestli bych se nechtěl zúčastnit jednoho projektu, který řídí tato univerzita. Já jsem reagoval v tom smyslu, že jsem se něčeho podobného už zúčastnil a zeptal jsem se, jestli už někdy slyšel o dr. Purrizzovi. Tehdy úplně zbledl a na tváři mu vystoupily kapičky potu. Pak jsem za zády zaslechl nějaký zvuk. Vyskočil jsem z křesla. Za mnou byly nějaké dveře jakoby do stěny. Když jsem je otevřel, tak jsem zjistil, že to byl vlastně vestavěný bar. Na podlaze tohoto baru se však nekrčil nikdo jiný než dr. Purrizzo. Byl jsem úplně vytočený.
Vůbec jsem se neovládal. Milého dr. Purrizza jsem chytil pod krkem a věcně jsem mu řekl, že jestli ho v životě ještě někdy uvidím, zabiju ho. Asi to znělo opravdu nebezpečně, protože začal hned prosit o život a začal se omlouvat. Hodil jsem ho zpátky do baru. Pak jsem přešel ke stolu našeho pana děkana. Chytil jsem stůl vespod a celý jsem ho obrátil na něj. Jak jsem odcházel z jeho kanceláře, tak jsem jim ještě vynadal a varoval je, aby mi dali pokoj a drželi se ode mě raději dál.
Za pár dní jsem dostal vzkaz, že mě náš děkan chce vidět. Prostě jsem to ignoroval.
Pak jsem dostal další, už třetí vzkaz že jestli ho nenavštívím, vyrazí mě ze školy. Byl jsem pořádně naštvaný a měl jsem sto chutí odejít ze školy. Můj spolubydlící Brian mě však přesvědčil, abych za ním šel. Dokonce mě přesvědčoval, abych udělal všechno co děkan chce. To už jsem byl naštvaný i na Briana. Tak jsem se sebral a řekl jsem si, že když už mě chtějí vyhodit, tak našemu panu děkanovi aspoň od plic povím, co si o něm myslím. Pamatuji se jak jsem za ním šel. Zlost ze mě jenom sršela. Nepamatuji si však, jak jsem z jeho kanceláře odešel.
Po tomto zážitku se se mnou něco událo. Stal jsem se úplně jinou osobou. Ostatní spolužáci mě začali považovat za arogantního a namyšleného, protože když mě pozdravili, já jsem kolem nich prošel aniž bych si jich jen všiml.Cítil jsem se, jako bych měl na očích nějaké klapky a nevnímal své okolí. Když jsem například vešel do třídy, zaměřil jsem se jen na to, jak si sednu do své lavice, ale vůbec jsem nereagoval na své spolužáky a na jejich pozdravy během cesty k té lavici.
Uvedeno ve spolupráci se serverem www.matrix-2001.cz
|
