Následující večer, zhruba ve stejnou dobu na stejném místě jsem je znovu potkal. Tentokrát jsem si však už k nim nesedl, jen jsem přišel k okénku. Paní Purrizzová se mě zeptala jestli nechci dopít její kolu. Na dně byla nějaká tekutina, ale jako kola mi to nepřipadalo. Tak jsem se sebral a zahodil ji do koše, i když jsem si v duchu nadával. Když jsem se k ní vrátil, vypadala dost naštvaně. Asi si opravdu myslela, že to dopiju. Zeptal jsem se, zda má ještě nějaké přání, a bez toho, abych počkal na odpověď, jsem se k ní otočil zády, nasedl do auta a odjel.
Další noc jsem je opět potkal na stejném místě. Už jsem byl dost vytočený, tak jsem vyběhl z auta a křičel na ni: "Tato hloupá hra musí skončit. Kdo si myslíte, že jste?" Ona mne přerušila, ať si sednu do auta, že se mnou potřebuje mluvit. Odmítl jsem, ale nakonec jsem se nechal přesvědčit prosbami a slzami na krajíčku. Tentokrát měli flašku vodky se třemi plastikovými pohárky. Ta mladší žena s dlouhými černými vlasy je nalila plné a jeden mi podala. To už jsem nevydržel a celý rudý jsem začal křičet: "To si myslíte, že vám skutečně věřím, že v tom pohárku je vodka?" Ona mi řekla, že nejdřív mě chtěli oklamat, ale teď se chtějí se mnou usmířit a proto si chtějí se mnou připít. Bylo mi jasné, že tam vodka není, ale nevěděl jsem, jak se mám z toho dostat. Bál jsem se, že dr. Purrizza příště připraví něco horšího a přál jsem si, aby to všechno už skončilo. Neměl jsem co skrývat. A tak jsem jí řekl: "Paní Purrizzová, já to vypiju, ale pod jednou podmínkou. Musíte mi slíbit, že jim nedovolíte, aby mi ublížili. Můžete mi to slíbit?" Samozřejmě, že mohla a samozřejmě že tam nebyla vodka a samozřejmě že jsem v průběhu vteřiny o sobě nevěděl.
Probral jsem se v hotelovém pokoji. Seděl jsem na nějaké židli a bylo pro mě velmi těžké udržet otevřené oči. A tak jsem jen poslouchal. Určitě ale vím, že tam byl dr. Purrizzo a pak nějaké další postavy. Dali mi injekci sodium pentathol, aby ze mě dostali pravdu. Dr. Purrizzo se mne začal ptát: "Andy, jaké druhy steroidů bereš?". Odpověděl jsem, že žádné. On na to, že mu nemohu lhát a zeptal se mě ještě jednou. Zase jsem odpověděl, že neberu žádné steroidy. Slyšel jsem, jak začal zuřit. Potom přišli na řadu jeho přátelé psychologové se svými přímými a nepřímými otázkami.
Například kde si kupuju steroidy, jak dlouho užívám steroidy a tak dále. Když jsem na všechno odpověděl, že je neužívám, dr. Purrizzo mi dal další dávku sodia pentatholu. Znovu jsem upadl do bezvědomí. Když jsem se probral, začalo to znova. Kde si kupuješ steroidy, jak dlouho je užíváš… Znova jsem řekl, že je neberu, nekupuju a neužívám. To dr. Purrizza už úplně šílel. Nakonec napadlo nějakého psychologa, aby se mě zeptal jak to, že jsem pak tak silný. Začal jsem jim teda vysvětlovat, že je to díky Silvově metodě. Hovořil jsem o svých mentálních trénincích, o tom, jak si představuju, že sedím na židli a jak se mi napumpují svaly. Řekl jsem jim zkrátka vše.
Následovala hádka. Nějaký psycholog křičel na dr. Purrizza, jak že si to vůbec představuje, dát mi lobotomii. On by nikdy neriskoval svou kariéru něčím takovým. Já jsem prý podle něho naprosto jedinečný příklad autosugesce. Použil výraz jako psychoneuroimunologický. Potom mne požádal, abych roztáhl ruky a představil si v nich nějaké předměty. Řekl mi, abych si představil v jedné ruce banán a abych ho rozmačkal. Tak jsem to udělal a opravdu jsem cítil jak jsem ho rozmačkal. Nevím, co mi dali skutečně do ruky, ale podle těch hlasů údivu to banán určitě nebyl. Pak mi začalo být špatně. Spadl jsem ze stoličky a bylo mi na zvracení. Hned ke mne přiběhl nějaký doktor a podíval se mi do očí. Pak začal křičet na dr. Purrizza: "Kolik jste mu toho proboha dali? Tak jak moc jste mu toho dali? Jeho zorničky jsou rozšířené. Musí jít hned do nemocnice. Tak kolik jste mu toho dali?" Dr. Purrizzo řekl, že dva tisíce. "Vy jste zešílel!" křičel na něho ten psycholog. Dr. Purrizzo pokračoval "A pak, když nechtěl odpovědět, tak další dva tisíce". "Čtyři tisícovky naráz? Vy jste šílenec. To dítě musí jít hned do nemocnice!" Nevím přesně o čem mluvili
čtyři tisícovky čeho - miligramů, mililitrů…?). Bylo mi strašně zle a jen jsem slyšel, jak se hádali
Psycholog křičel na dr. Purrizza: "Říkal jste, že máte plán. Jaký je to plán?" Dr. Purrizzo odpověděl, že si byl jistý, že ze mě vymáčkne pravdu a tím, že by mne usvědčili ze lži, by jim bylo odpuštěn můj únos. "To je vše? To je váš plán? Unesete dítě, nacpete ho drogama jen proto, že si myslíte, že vám lhal o užívání steroidů? Musíte být úplně pomatený!" Dr. Purrizzo pak navrhl, aby mne odnesli do jeho ordinace, tam mi dají lobotomii a nikomu nic neprozradím. Do toho potom zasáhla i paní Purrizzová, že mi nikdo nebude ubližovat, nebo hned všechno oznámí policii. Její muž jí začal nadávat že dává přednost tomu dítěti před manželem. Řekl jí, zda si skutečně myslí, že mne teď nechá jít - po tom všem, co mi udělali. Ona mu odpověděla, že ať si dělá co chce, ale jakmile mi nějak ublíží, všechno půjde oznámit na policii.
Nakonec ke mně přišel ten psycholog a zhypnotizoval mě pomocí nějaké železné kuličky na špagátku. Probral jsem se na schodech před naším domem. Bylo tam zaparkované i mé auto. Hned by milo jasné, že já jsem domů neřídil, protože já odstavím auto vždycky na příjezdové cestě. Cítil jsem se jako opilý a další ráno jsem měl dost vážné problémy vůbec vylézt z postele. Měl jsem takový zvláštní sen, že jsem byl někde v hotelovém pokoji a že tam byl také dr. Purrizzo. Všechno bylo ale jakési zamlžené.
Uvedeno ve spolupráci se serverem www.matrix-2001.cz
|
