Za pár dní pro mě dal otec Jack opět poslat. Tak jsem hned po tréninku šel za ním. Otec Jack už na mě netrpělivě čekal a hned mě chytil a odvedl do suterénu, kde byla nějaká komise, sestávající z nějakých čtyřech doktorů. Kromě této komise tam byli ještě rodiče a učitelé. Byl tam také doktor Purrizzo, ortopedický chirurg z Bergenského okresu, New Jersey. Tento doktor také léčil dokonce prezidenta Nixona. Hned jak jsem vešel na mne zaútočil, abych se přiznal, že užívám steroidy.
Znova a znova. Já jsem jen stále trpělivě odpověděl, že žádné steroidy nepoužívám. Musel jsem si vysvléct tričko abych jim ukázal akné jako průvodní jev při užívání steroidů. Já jsem však žádné akné neměl. Takhle to pokračovalo dál, až mě přinutili nakonec vysvléct si i trenýrky. Tak moc jsem se styděl, ale co jsem měl dělat. Musel jsem se vymočit před všemi těmi lidmi do malé misky a ani potom mi ještě hodnou chvíli nedovolili, abych se oblékl. Jeden člen komise byl psychiatr a ten na mě opět tlačil, že jestli se nepřiznám, tak mě vyhlásí za mentálně nemocného. Nikdo mi nevěřil a nikdo nevěřil ani mým důkazům. Tak jsem se jich zeptal já jaké mají oni důkazy, že užívám steroidy. "Máte kameru v mém domě nebo jaké důkazy vlastně máte?" Nakonec jsem dokázal přesvědčit alespoň část rodičů a učitelů v publiku a ti také chtěli znát důkazy.
Tak začal dr. Purrizzo vysvětlovat, že má diplom z genového inženýrství a že mé geny studuje už léta. Vysvitlo, že DNA jeho syna je nadřazené mému DNA. Dr. Purrizzo dělal prostě testy na svém synovi a dával mu steroidy. Když člověk užívá steroidy, tak jeho DNA se změní a stane se nadřazené vůči DNA obyčejných lidí. Problém byl v tom, že já jsem byl mnohem silnější než jeho syn a dr. Purrizzo si to vysvětlil tak, že já musím užívat steroidy. Protože jinak by všechny jeho studie a testy byly nanic.
Byla to skutečně velkolepá teorie, jenomže zapomněl na jednu maličkost. Jeho syn byl Ital a to jistě předpokládal také u mne, když mé příjmení bylo Pero. Pravda je však taková, že já mám kořeny v Maďarsku, Rumunsku a v Čechách. Tím pádem když porovnal mé DNA s DAN svého syna, vycházely mu stále divné výsledky, protože oba pocházíme z různých oblastí a národů. Nikdy se neobtěžoval se mne zeptat a tak došlo k této nešťastné chybě.
Samozřejmě, že když vyhodnotily mé vzorky moči, byly negativní. Moc se toho však nezměnilo. I přes má slova, přese všechny důkazy se na mně ostatní dívali a chovali se ke mně jako bych steroidy skutečně užíval.
Celý ten "Hon na čarodějnice" byl natočený i na video a pár kopií bylo i volně v oběhu. Každopádně jsem načas přestal s mými mentálními cvičeními. Příběh s dr. Purrizzem však ještě neskončil. Bylo mi tehdy 18 let a celá tato zkušenost mě velmi vyděsila. Jako dítě jsem věřil, že dospělí vědí vše. Po této zkušenosti se mi však otevřely oči a já jsem zjistil, že to tak není. Pamatuji si, že když mi tehdy v suterénu dr. Purrizzo vyhrožoval, že mě prohlásí za blázna a budou mi dělat lobotomii, když se nepřiznám k užívání steroidů, všichni dospělí v místnosti se jen dívali jak vyplašené ovce a nikdo neřekl slovo na mou obranu. Tehdy jsem si uvědomil, že dospělí jsou stejní jako děti, jen jsou větší. I při dětských hrách je obvyklé, že jeden je vůdce a co řekne, to platí. Ostatní ho slepě následují. To samé se odehrává ve světě dospělých.
V tomto období jsem byl také v kontaktu s jednotlivými univerzitami, kde bych mohl eventuálně hrát fotbal. Už jsem mohl mít dávno podepsanou smlouvu, ale kvůli tomu, že mi náš trenér nedovolil dva roky hrát, to byl zdlouhavý proces. Nakonec se výběr zúžil na tři až čtyři univerzity. Mezi nimi byla také Penn State. Tam jsem chtěl jít nejvíc, ale tam jsem měl také největší problémy se dostat. Náš trenér jim posílal různé dezinformace, špatné statistiky, videonahrávky a ve všem jim lhal. Prostě nechtěl nikomu vysvětlovat, proč jsem poslední dva roky nebyl v týmu. Nakonec ale všechno dobře dopadlo a Penn State univerzita mi nabídla stipendium. Dostal jsem svůj pokoj a musel jsem platit jen za knížky a kurzy (kolem 3000 dolarů).
Během poslední atletické soutěže (krajské mistrovství) jsem vyhrál hod diskem a vytvořil státní rekord (167 stop a 11 palců - zhruba 55 metrů, pozn. překladu). Právě na těchto mistrovstvích jsem znovu spatřil dva muže v uniformě.
Od té doby, co jsem si udělal řidičák jsem si zamiloval jízdu autem. Vždycky předtím, než jsem jel domů, jsem se trochu provětral. Jednou, když jsem si tak jezdil, na mne zablikalo jedno auto.
Samozřejmě, že jsem uhnul ke kraji na malé parkoviště vedle červené budovy, kde má matka před jistou dobou prodávala reality. V tom autě byla žena Dr. Purrizza. Bylo jí okolo 30 let a byla neskutečně krásná. Pamatoval jsem si ji z toho nešťastného výslechu v suterénu. Všiml jsem si, že když jsem tam tehdy přede všemi stál bez trenýrek, dost se červenala. Vedle ní seděla v autě ještě jedna asi 18letá žena. Ta byla snad ještě krásnější než paní Purrizzová. Zastavili u mně a požádali mne abych si sedl dozadu. Řeknu vám, že když vás o to požádají dvě nejkrásnější ženy, jaké jste kdy viděli, tak moc neváháte. Paní Purrizzová mi podala malý plastikový pohárek (jaké bývají v nemocnici) s nějakou bezbarvou tekutinou s tím, že určitě musím mít žízeň a ať se napiju. Museli být skutečně naivní, když si mysleli, že to opravdu vypiju. Ale nakonec jsem se rozhodl, že se s nimi také trochu pobavím, a tak jsem předstíral, že jsem to vypil, i když jsem pohárek položil na podlahu. Potom mi začaly obě ženy lichotit jak jsem pěkný, silný a dobře stavěný.
Já jsem jim tyto komplimenty vracel a opravdu jsme se dobře zasmáli a pobavili. Nakonec se mně zeptaly, jestli jsem připravený s nimi odejít. "Odejít? Kam?", zeptal jsem se. Paní Purrizzová řekla, že samozřejmě že do hotelového pokoje. Já jsem jí na to řekl, že klidně můžou jít na hotel, ale já jdu domů. Snažily se mě chvilku přesvědčovat, ale neúspěšně. Jak jsem vystupoval, vrátil jsem jim jejich pohárek s vodou. Nasedl jsem do svého auta a odjel. Ony se nezmohly ani na pozdrav.
Jak se ukázalo, rozhodně jsem je neviděl naposledy...
Uvedeno ve spolupráci se serverem www.matrix-2001.cz
|
