Nikdy jsem v podstatě nad tím neuvažoval, až když jsem začal psát svůj příběh, tak jsem chtěl vědět od matky jméno té základny, kam jsem chodil odpoledne do školky. Ona mi na to odpověděla, že já jsem nikdy do žádné vojenské základny v Německu nechodil. Já jsem se tehdy zeptal "Opravdu? A kam jsem potom chodil do školky?" Řekla mi, že to byla nějaká "Americká" škola, nebo tak něco. Já jsem se s jejími odpověďmi nespokojil a pokračoval jsem. "Mami, to nedává žádný smysl, já jsem přece chodil do školky na americkou základnu, protože můj otec byl voják, ne?" "Nehádej se, prosím tě, já jsem přece tvá matka a vím, kam jsi chodil do školky."
"OK, mami, a jak se pak ta školka jmenovala?" Tehdy jsem ji trochu zaskočil. Přemýšlela a přemýšlela a nevěděla si vzpomenout. Nakonec ukončila naši debatu s tím, že už nechce se mnou o tomto tématu nikdy víc mluvit a odešla.
Vždycky jsem předpokládal, že na americkou základnu jsem chodil kvůli tomu, že můj otec byl voják. Kdybych se byl nezeptal na jméno té základny své matky, nikdy bych už asi o té základně nepřemýšlel. Teď však nad tím přemýšlím stále víc. Pamatuji si úplně přesně na německou školku, potom na první den na americké základně a na ordinaci, kde jsem musel sedět na železném stole. Ale vůbec si nepamatuji na žádné své spolužáky z anglické školky, a už vůbec ne na cestu do této školky. Je to jako bych si přehrával 5 vteřin z 10minutového filmu. Vím, že těch 5 vteřin je jen maličká část z celého celku a musí tam být něco mnohem víc.
Když jsem se zeptal svého otce na jméno té školky, bez váhání mi odpověděl, že to byla McGraw letecká základna. Když jsem se ho ptal na ty lékařské prohlídky, ujistil mne, že to nebylo nic vážné. V podstatě jsem měl nějaký šelest na srdci a kvůli tomu mne párkrát vyšetřovali. Ani toto vysvětlení však úplně nesedí, protože když jsem se dal na univerzitě vyšetřit kardiologem kvůli svým bolestem v hrudníku, ukázal mi můj snímek a ujistil mne, že moje srdce je absolutně v pořádku a není tu ani stopa po nějakém šelestu.
V srpnu 1976 jsme se přestěhovali zpět do New Jersey, kde jsem začal chodit do základní školy. Má matka si myslela, že bude pro mne lepší, když budu ve škole jako jeden ze starších. Nebyl to problém, protože moje narozeniny byly přesně na rozhraní.
V říjnu 1979 se moji rodiče začali víc hádat a nakonec se rozhodli, že se rozvedou. Měl jsem tehdy 9 let a zrovna jsem nastupoval do čtvrté třídy. Ve škole nám občas dali IQ testy a mé výsledky byly tehdy ohromující. Podle IQ testů jsem byl absolutní génius. Škoda jen, že tomu nechtěli uvěřit také mí učitelé a rodiče. Ti mne vždy považovali jen za "velkého hloupého Jocka". Důvodem mohlo být také to, že jsem byl v naší třídě největší. Protože jsem koktal a zajíkal se, každý mne považoval za idiota. Pravdou je, že jsem se nikdy moc dobře neučil a mé výsledky z matematiky a podobných předmětů byly prabídné. Na druhé straně jsem byl vždy dobrý ve zpěvu, kreslení a ve všech dalších uměleckých směrech. Nevím přesně, odkdy jsem začal koktat, ale měl jsem s tím vážné problémy. Někdy jsem dokonce nemohl dokončit ani slovo. Dokud jsme byli v Německu tak jsem žádné problémy s koktáním neměl. Takže to začalo někdy po návratu z Německa a trvalo to do mých 25 let. Proto mne rodiče mých spolužáků, učitelé i mí vlastní rodiče pokládali vždy jen za velkého koktajícího idiota a výsledky mých IQ testů nebrali vůbec v úvahu.
V březnu 1981 mne má matka zapsala do kurzu "Silvovy metody kontroly mysli" a to bylo poprvé, co jsem se setkal s "muži v uniformě". Silvova metoda kontroly mysli je jedna z metod jak se dá pomocí autohypnózy resp. koncentrace proniknout do dalších hladin v mozku. Tímto způsobem se můžeme naučit takové věci jako léčit své tělo pomocí své mysli, relaxační techniky, různé způsoby koncentrace a také ohýbat lžíce pomocí své mysli. Už od úplného začátku jsem byl nadprůměrně dobrý ve všech technikách, které jsme se učili. Děti dokáží být velmi kruté ve věku 11 let. Pamatuji si, jak jsme jednou měli zavřít oči a ponořit se do svého nitra. Já jsem se tehdy bez problémů koncentroval a zhruba 15-20 minut jsem nevěděl o světě okolo sebe. Když jsem se probral, všechny děti ve třídě byly otočeny směrem ke mně a zřejmě už od začátku pozorovaly všechny mé pohyby, techniky, pohybující se oči. Takže když jsem se probral, všichni se mi začali smát. Kromě našeho učitele. Ten mě velice chválil a řekl mi, že jsem jeho nejlepší student a že jsem boží dar.
Během jedné přestávky (po šesti týdnech osmitýdenního kurzu) mě můj učitel zavolal, aby mě seznámil s nějakými svými přáteli. Tak jsem s ním tedy neochotně šel (protože jsem byl 10leté dítě, které chodí přes víkendy na kurz Silvovy metody a po dvou hodinách ve třídě jsem už skutečně toužil po přestávce a vůbec jsem netoužil setkat se s někým během přestávky). Venku na mne čekali dva muži. Oba dva byli oblečeni ve vojenských uniformách, jeden v armádní zelené a druhý v modré (možná letectvo ale nejsem si jist).
Instruktor mne představil jako "to dítě" a pak jsme si chvíli povídali. Ve skutečnosti jsem jim tehdy vůbec nevěnoval pozornost (pozoroval jsem jiné děti jak si hrají a chtěl jsem být s nimi). Ale teď přijde ten hlavní bod - muž v šedé uniformě si ke mně klekl a řekl mi "Slyšel jsem, že máš nějaké zvláštní schopnosti." Zeptal jsem se "Opravdu?" Pak vstal a chvíli diskutoval s instruktorem. Zase si ke mně klekl a řekl mi, že to bylo velmi příjemné setkání a že jednoho dne BUDU PRO NĚHO PRACOVAT. Jako malé dítě jsem mu moc nerozuměl a bylo mi to v podstatě jedno. Byl jsem rád, že jsem mohl jít za svými spolužáky. Když jsem se otočil, stále si mne prohlíželi a pokračovali v diskuzi.
Nikdy jsem neměl problémy s úlohami, které nám zadal náš instruktor, ať už to bylo ohýbání lžic svou myslí, nebo ponořením se do svého nitra. Měl jsem tehdy 11 let a chystal jsem se do šesté třídy.
Uvedeno ve spolupráci se serverem www.matrix-2001.cz
|
