Horké dny nám říkají, že pozemský rok právě prochází vrcholícím létem. Slunce se plnou silou opírá i do pravlasti keltského národa. 1. srpna se pod patronátem královského znamení Lva v životech pohanů slaví LUGHNASAD. Tento den se divocí, hrdí a mystikou prodchnutí Keltové ukazují ve své lidské, pokorné podobě. Oslavy úrody, sklizně a přízně přírody jsou snad ve všech kulturách oslavovány se stejnou radostí. Lughnasad je den zasvěcený bohu Lughovi, milovanému a universálnímu patronovi. Tento bůh vládl umění, moudrosti, ale také řemeslníkům a Keltové ho ctili jako mocného kouzelníka. Lugovi byl zasvěcen počátek sklizně a k němu se lid obracel s prosbou o zdárný průběh polních prací, ale také prosil o ochranu plodin a rostlin, zvířat pracujících při sklizni a samozřejmě lidí - před vyčerpáním, zraněním, nemocemi. Slunce v tento čas hřeje a život hraje všemi barvami léta, ale přírodní lid ví, že koloběh života se nezastaví, zase přijde zima, chlad, a že hrozba hladu a nedostatku může být osudová pro celý kmen. I proto se nespoutaný Kelt stává pokorným a vděčným a žádá o přízeň a pomoc božské mocnosti.
V ranních hodinách 1. srpna se na okraji obilného pole sejde celá ves. Druid rituálním srpem ze žlutého kovu žne první klasy letošní úrody. Pronese nad nimi zaklínadlo a pak drtí zrna v mohutném kamenném tlouku. Z mouky se na ohni, živeném výhradně jeřábovými větvemi, upeče chlebová placka. Každý člen společenství dostane stejně velké sousto. A zase budeme veselí, budeme slavit a mít se rádi... večery týdne Lughnasad jsou přátelské a živé. Konají se soutěže, kde muži předvádějí svou dovednost a zručnost, ženy je obdivují a povzbuzují - slavnostně oblečené, dychtivé a krásné. Utichají spory, je zakázáno se soudit, vymáhat dluhy a přít s bližními. To přináší smůlu. Pravá dřina a dlouhé dny plné práce jsou teprve před nimi, ale síla a radost, vložená do oslav, jsou tou pravou magií, tím, co moderní doba nazývá pozitivním myšlením, zárukou úspěchu.
Málokdo dnes musí vlastníma rukama sklízet obilí, sušit ovoce, lovit zvířata a podojit krávu, aby přežil. Zachování holého života už není tak těžké. Ale bývalo. V našich tělech stále neseme hmatatelný důkaz o tvrdé práci našich pramatek a praotců. To oni jsou pramenem dnešního života, čelili nemocem a strádání, plodnost a zachování rodu postavili na oltář smyslu svého bytí. Až si prvního srpna rozbalíte sušenky z papíru a nalijete mléko z krabice, vzpomeňte na ně… jak se usilovali a jaká to byla dřina. A jak také uměli slavit!
Vaše Noor
|
