Tělo
Jak je z výkladu patrné, přejaté potřeby mysli jsou často příkrém rozporu s potřeby těla. Mysl a se tak s tělem dostává do konfliktu a je na místě otázka, jak to dopadne? Kdo asi tedy z nich zvítězí?
Situace je taková, že tělo je zcela jistě smrtelné. Jestliže mu bude mysl dlouhodobě nařizovat dělat věci, které jsou pro něho nezdravé, onemocní a může i zemřít. Tělo samo sice neumí mluvit, ale vyjadřuje svůj nesouhlas s diktaturou mysli svými prostředky, tj. nemocemi, alergiemi a jinými patologickými stavy. Tudy cesta zřejmě nevede.
Tělo je živé. Je živé tak jako rostlina nebo strom a bude prosperovat, pokud mu dáme k dispozici dobré životní podmínky. Má schopnost zajistit plození svých potomků. Jeho smrt je definitivní konec jeho existence ve stávající podobě. Tělo je ve svých životních projevech omezeno svými schopnostmi a vrozenými vlohami, které nemůže, bez nebezpečí svého poškození či smrti, příliš překračovat. Tělo má schopnost převzít z komunity lidí mechanismus fungování mysli, který mu slouží jako jeho nástroj k přežití.
Hlavní polarity stavů životních projevů těla se v určitých více méně pravidelných rytmech neustále střídají. Jedná se o sled událostí, ve kterém po sobě následuje: sbírání sil potřebných k akci (uvolnění), potom akce (stažení), a pak zase odpočinek a nové sbírání sil (uvolnění); a tak stále do kola. Například procesy dýchání či srdečního tepu jsou toho důkazem. Tělo nepreferuje ani jednu z těchto dvou polarit (uvolnění - stažení). Pocit harmonie a blaha se objevuje v případě optimálního rytmu změn těchto dvou stavů. Tělo člověka touží po tělesném blahu, po pocitu harmonie stavů jeho životních projevů. Takový libý pocit se projevuje jako radost a vitalita. Disharmonie v životě těla člověka se projevuje jako smutek a skleslost. Jestliže tělo člověka dobře prospívá, projeví se to tím, že takový člověk má dostatek sil, nutných k úspěšnému zvládání jeho současné životní situace.
Potřeba uvolnění a klidu těla se projevuje například spánkem. Pasivní tělesný stav spánku nemůže člověk v bdělém stavu iniciovat pomocí volního aktu své mysli. Není možné, aby člověk usnul jednoduše proto, že si to přeje jeho mysl. Další nutnou podmínkou aktu usnutí je skutečnost, že jeho tělo spánek skutečně potřebuje. Potřeba spánku je u každého člověka individuální a proměňuje se s věkem člověka. Projevem potřeby uvolnění a klidu je i příjemné lenošení, dobré jídlo a pití, může to být třeba nirvána nebo stav uvolnění po sexu. Je to i čtení uklidňující literatury, či poslech meditační hudby. Člověk je přirozeně líný a poživačný díky svému tělu.
Potřeba vzrušení a pohybu těla se projevuje například hrou. Je to i učení, fyzická i duševní práce, sportování, projevuje se i tělesnými pocity žízně a hladu, může přerůst v útok na někoho jiného nebo sexuální akt. Je to i čtení detektivek, poslech rockové hudby či sledování thrilleru v televizi. Člověk se vlivem okolností občas projevuje i agresivně díky svému tělu. Aktivitu svého těla přitom může člověk v bdělém stavu do značné míry iniciovat a řídit pomocí volního aktu své mysli.
Možnosti regulace svého chování pomocí vůle však máme dost omezené. Příčinou různých mimovolních reakcí na vnitřní či vnější podněty je náš vrozený temperament, který je nám do značné míry geneticky předurčen již při našem početí. Například míra naší agresivity je individuálně velice proměnlivá. Sahá od holubičích povah až po nebezpečné násilníky. S tím souvisí také naše různé a různě intenzivní emoční prožívání skutečnosti. Projevy našeho temperamentu do značné míry souvisí s naší genetickou výbavou a od ní se odvíjí různě rozvinuté funkce našich hormonálních žláz s vnitřní sekrecí a další naše důležité tělesné vlastnosti (např. krevní skupina). Uvědomujeme si například, zda patříme k tzv. ranním ptáčatům nebo nočním sovám. První vstávají brzy a jsou připraveni zvládnout nadcházející den, večer jsou však malátní. Druzí se probírají k životu až odpoledne, večer jsou však čilí a podnikaví.
Naše vůle se vlivem výchovy utkává s těmito našimi vrozenými sklony v nerovném zápase. Dochází tak často k velkým rozporům mezi vrozeným temperamentem a chováním (námi či naším okolím žádaným). To může vést v citovém afektu až k neuváženým činům. Z dlouhodobých vnitřních konfliktů se mohou vyvinout různé psychické obtíže a poruchy.
Pokud se snažím o vyvážený životní rytmus, potřebuji důvěřovat svému tělu. Uznávám, že je sice nedokonalé a slabé, smrdí a potí se a dělá ještě různé jiné nečisté věci, ale je to jediná jistota v mém životě. Bez něho není nic, alespoň v tomto životě. A dokud jej žiji, tak je tento život nekonečně důležitější než nějaké reinkarnace, nebe, pekla, ráje a jiné další výmysly naší mysli. Tělo sice neumí mluvit, ale dává mé mysli signály, kterým se moje mysl musí snažit porozumět a snažit se jim přiměřeně vyhovět v zájmu zachování tělesného zdraví a života. To je můj nejdůležitější úkol, důležitější než mé vztahy, práce, přátelé a ostatní moje životní okolnosti. Jestliže nebude zdravé mé tělo, jak chci vybudovat zdravé vztahy ke svým blízkým? Nakonec je moje tělesná nemoc nevyhnutelně nějak nepříznivě poznamená.
Potřeby svého těla se proto snažím v mezích možností, společenského konsenzu a své intuice uspokojit. Tělesné potřeby vnímám hlavně přes pocity hladu či žízně, ale dávám pozor i na jiné své tělesné stavy jako je třeba únava nebo přebytek energie a podobně. Pokud například má mé tělo hlad, dám mu najíst, ale ne moc. Vím, že přehnaná hojnost požitého jídla mu škodí. U hašení žízně je to stejné.
Znamená to pro mne rozvíjení mé vnímavosti k vnitřním potřebám svého těla. Tělo tyto své potřeby signalizuje krátkodobými …či dlouhodobými stavy harmonie (sytost, vitalita, …, souměrná postava a dobré držení těla) v případě jejich optimálního uspokojování; a stavy nedostatku jídla a pití (hlad, žízeň, slabost, …, hubená postava a špatné držení těla) při jejich nedostatečném uspokojování; anebo stavy přebytku (malátnost a nevolnost při přejedení a přepití,…, otylá postava a špatné držení těla při dlouhodobém přesycení těmito potřebami). S narušeným příjmem energie často souvisí i nevhodný výdej, tj. nevyvážený pohybový režim člověka.
Pocity těla však nejsou nic statického, neustále se střídají v přirozeném životním rytmu. Je tu tedy problém se stanovením nějakých pevných mezí, které určují, co je málo, co je moc a co je tak přesně akorát. Nezbývá mi nic jiného, než se metodou pokusů a omylů postupně dobírat k žádanému optimálnímu nutričnímu i pitnému režimu. Ani hledání pohybového optima není jednoduchý úkol.
Navíc se všechny tyto tělesné potřeby s věkem různě vyvíjejí.
Problematika je to tedy dosti složitá. Při vylaďování životního stylu se může uplatnit zkušený trenér či výživový poradce, který je schopen začátečníkovi tyto etapy hledání momentálního optima tělesného režimu velice zkrátit.
Pravidelný optimální režim však není žádná otrocká povinnost. Pokud je například mé tělo ospalé, nechám je vyspat a pokud se mu nechce spát, tak je nechám bdít. Každodenní spánek není nevyhnutelná tělesná nutnost a zdravé tělo proflámovanou noc jednou za měsíc hravě přežije.
Abych poznal, co moje tělo potřebuje, musím mu dávat podněty. Z toho, jak tělo na mé podněty zareaguje, poznám, v jaké je kondici. Takovým podnětem je například flám, nebo sportovní či pracovní výkon. Záminky pro tyto výkony nám poskytuje život každodenně v bohaté míře. Jde jenom o to je vidět a nezavírat před nimi oči. Tělo potřebuje zátěž a já mu ji musím dopřát proto, aby tělo nezakrnělo ve svých schopnostech. Život je neustálé balancování mezi zátěží a regenerací z překonané zátěže. Budu-li svoje tělo stále jenom šetřit a chovat se k němu jako k nemocnému, tak ono skutečně onemocní. Žádný lékař, léčitel či akupunkturista mi nepomůže ve vyváženém organizování namáhání svého těla. Moje tělo bude nemocné, pokud jej nebudu šetrně s rozmyslem a soustavně zatěžovat, ale zároveň musím i dbát o jeho regeneraci a dostatečné chvíle tělesného klidu.
Se schopností, jak dokážu vnímat stupeň své regenerace a jak si dokážu následně stanovovat rozumnou zátěž, souvisí potřebný klid v mé mysli. Bez něho nejsem schopen smysluplně ovlivňovat rytmus změn ve svém života.
|
