Mysl
Každý z nás myslí v převážné míře takovým způsobem, jak nás to naučili v dětství. Změna je přesto možná, i když se jeví, díky našemu zvyku, jako krajně nebezpečná.
Naše mysl není ohraničena žádnými mezemi času a prostoru, mimo něž by nemohla vytvářet své teoretické konstrukce. Lidská fantazie je bezbřehá a to nás často svádí k iluzi o tom, že je také naše mysl všemocná. Máme tendenci zjednodušit si práci, podlehnout své pýše a myslit si, že nám nějaké hloupé tělo nebude říkat, co máme dělat.
S nevírou ve své tělo však přichází nevíra v sebe sama, ve své "já". Vždyť co jsem já? Když ukáži na sebe, neukáži zpravidla na svůj mozek, ukáži většinou na své srdce.
S nevírou v sebe sama přichází celá řada dalších negativních nálad. Je to logické, protože není-li autoritou to, co potřebuje mé tělo k životu, vyvstává otázka, co nebo kdo je autoritou, která řídí můj život? Jsou to názory mé matky nebo mého otce nebo některého učitele nebo šéfa nebo to jsou názory obsažené v nějaké knize? Tyto názory si při svém počtu nevyhnutelně odporují a z těchto rozporů pramenní zmatek a dezorientace člověka, spoléhajícího se při svých úvahách a rozhodnutích na cizí autority. Zmatek a chaos v mysli ochromuje akceschopnost člověka a to jej dále utvrzuje v jeho sebepodceňování.
Lidé v dnešní době plné reklamy snadno podlehnou pokušení uvěřit tomu, že si vystačí s tím nejjednodušším a v současném okamžiku nejpříjemnějším řešením. Životní karamboly, které nevyhnutně přijdou, často bohužel lidi nevedou k tomu, aby korigovali svoje názory a zvyky. Společenská situace takové lidi mající problémy, tedy pacienty, přivádí nakonec do péče lékařů. Současná západní alopatická medicína však jednostranně preferuje rychlá a zjednodušující vnější řešení, která ve svých důsledcích pacienty dále poškozují a zbavují zbytků sebedůvěry. Základní postup lékaře psychiatra tkví v zahájení léčby, čímž je míněno hlavně podávání různých farmaceutických výrobků. Hlavní problém (Co je třeba v životě pacienta změnit?) je vystřídán problémem zástupným (Jaký lék bude natolik účinný, aby pacient ve svém životě nemusel pokud možno nic měnit?) a pacient se tak stává trvale závislý na lékařské péči. Pacient vidí bezvýchodnost své situace, která nemá žádnou pozitivní perspektivu, a často podléhá logické skepsi a depresi.
Moje úvahy tedy nabývají zcela praktických efektů ve spojení s různými banálními a přitom nepříjemnými pocity, které zažil v menší míře každý z nás. Jsou to pocity strachu a úzkosti. Tyto pocity jsou ve svém prvopočátku často způsobeny nedostatečně zpracovanými vnějšími stimuly, ze kterých vznikají přejaté potřeby naší mysli.
Přejaté potřeby mysli jsou většinou jednostranně zaměřené na ochranu sebe sama před jakýmkoli vnějším ohrožením, protože byly nějakou autoritou (většinou rodiči) účelově vytvořeny pro zajištění bezpečnosti dítěte. K zajištění bezpečné existence dítěte bývají tyto potřeby mysli často zaměřené na rozhojnění jeho hmotného dostatku, protože hmotný dostatek je v určité míře nutný k přežití. Hlavní přejatou potřebou mysli je potřeba bezpečí. Z ní odvozenou potřebou mysli je potřeba hromadit hmotný majetek.
Existují naštěstí různá moudrá lidová rčení, která u někoho mohou do jisté míry harmonizovat přejaté názory uložené v mysli, které byly kdysi někým, často ve spěchu a neuváženě, vyřčeny. Taková užitečná rčení zní například: "všeho moc škodí" nebo "chudoba cti netratí" a podobně. Pokud chceme, aby nám naše mysl dobře fungovala, musíme o ni pečovat a udržovat ji v pořádku. Je to trvalá, nikdy nekončící práce. Tato práce spočívá v odklízení a likvidaci neužitečných a neosvědčených myšlenek a postojů a naopak v nalézání a používání užitečných a osvědčených myšlenek a postojů. S činností zralé mysli je spojena potřeba podrobovat normy svého chování pravidelnému přezkoumání jejich funkčnosti a z toho vyplývající připravenost mysli k případnému přijetí potřebných změn podob těchto norem.
|
