Byl to jeden z těch dnů, co sotva zůstanou v paměti. Příliš pracovní, než aby byl nudný a příliš obyčejný, než aby pouze krásné počasí mělo sílu přeměnit ten den v neobyčejný.
Poledne.
Všude klid, to parno a dusno vyhnalo lidi do stinných koutů nebo klimatizovaných kanceláři. Nebo aspoň místností s malým větrákem.
Jdu se psem.
Zvolna a líně kráčíme, on občas zvedne nožičku a já se zatím dívám kamsi do dáli, kde jsou vidět mraky. Chtělo by to pár kapek deště. Jsme skoro na konci naší krátké procházky. Travnatý pás tady přechází v rozpálenou asfaltovou silnici, kterou dojdeme až domů. A právě na to místo, tam, kde zůstávám chvíli stát a čekám, jestli pes naposledy nezvedne zadní tlapku...
Najednou přiletěla bublina.
Obyčejná, duhově zbarvená, jen zvolna poletující v tom suchém bezvětří. Dopadne na čerstvě posekanou trávu a v ten moment si řeknu, že tím její pouť asi končí. Ale ona si do ostrých zelených bodců sedne jako do peřin, chvíli se houpe jako balón naplněný vodou, až znehybní.
A já se na ni dívám a v duchu se jí ptám, kde se tady vzala. Odkud? Rozhlédnu se, jestli neuvidím další, ale je tu sama. Osamělá. Jediná.
Jedinečná.
Třeba kdesi na balkóně stojí chlapec a fouká do bublifuku. Kroužek, naplněný jarovou vodou profoukne a vzniknou bubliny malé i větši, některé hned prasknou, jiné ještě kousek letí. A on fouká, opatrně, snaží se vytvořit tu výjimečnou, dokonalou, co by doletěla co nejdál a nikdy nepraskla. Jenže žádné balkóny poblíž nejsou a ty, které přesto vidím, jsou právě prázdné.
A ta bublina tady přesto je, nějak musela vzniknout, aby mohla letět a sednout si do těch zelených bodlin.
Třeba jen slunce z nudy fouklo támhle do těch mraků, a ten dech, jenž už cítí ve vzduchu déšť, je duhový a stvoří tu bublinu. A ona pak letí ...
Praskla.
Ta bublina, co na ni hledím. Přemýšlím o ní, kde se vzala a jak dlouho vydrží, a ona najednou nebyla, tiše a bezhlesně zmizela a snad několik zelených trsů pod ní spláchlo pár kapek mýdlové vody.
V dálce zahřmí a třeba se mi to jen zdá, že se vzduch trochu zachvěl.
"Pojď, bude pršet," říkám psovi.
A on naposledy zvedne nožku a skropí to místo, kde byla před krátkým okamžikem ta bublina. Pak jdeme domů a já ještě chvíli myslím na tu duhovou kouli, naplněnou vzduchem.
Ještě po kratičký čas tady je. Dokud na ni myslím, dokud věřím, že jsem ji vážně viděla. A pak už je opravdu pryč, protože jen to, co zmizí i ze vzpomínek je skutečně navždy ztraceno.
Publikováno na sophianne.blogy.novinky.cz
|
