Dvě dlouhá století slávy, takřka neomezené moci (podléhali pouze samotnému papeži) a pohádkového bohatství, ale také tvrdého vojenského života a přísné mnišské kázně. Co se muselo stát, že z výsluní přízně papežské stolice i evropských panovníků byli pošlapáni v prachu a bídě nenávisti prostého lidu, pro kacířství vyobcováni z církve, stovky skončily na mučidlech a strávily dlouhá léta v krutém středověkém žaláři? Desítky rytířů Templu, včetně nejvyšších hodnostářů a velmistra řádu, inkvizice odsoudila k smrti upálením. Řád byl zrušen.
Ale začněme od začátku. Je pro nás těžké pochopit tu dobu, je nám jaksi bližší duch starých Řeků a Římanů, nebo opět lépe porozumíme 19. století - ale středověk? Lidé věří v Boha i ďábla. Hřích a odpuštění jsou vedle boje za prostou obživu nejčastější náplní lidských myšlenek, země není kulatá a hvězdy jsou jen svítidla, zavěšená na nebeské báni.
V Evropě je bída, mor vyhnal spoustu lidí ze svých domovů. Šlechtici i celá království proti sobě vedou spousty drobných šarvátek. Církev římskokatolická je na vrcholu své moci a přisvojila si práva rozhodování o věcech světských, především o jmenování králů a císařů, o papežský stolec je sváděna diplomatická bitva mezi příslušníky starých italských rodin. Všude vládne nepokoj, bída, nemoci a strach.
A tak když se naskytla vhodná příležitost, papež Urban II v roce 1095 vyzval k velkému tažení proti islámu pod znamením kříže. Křesťanstvo nechť se spojí a přichystá křížovou výpravu na obranu svaté země, na osvobození svatého hrobu. Samotná myšlenka i vidina pohádkového bohatství vzkvétající Palestiny nadchla skutečně všechen evropský lid, od panovníků, přes šlechtu a nižší duchovenstvo, po prostý lid.
Nicméně prvotní nejspontánnější hnutí lidu jít bojovat do svaté země bylo tím nejtragičtějším. Davy málo informovaných lidí hlavně ze střední a severní Francie a z Německa se bez jakékoliv organizace, špatně vyzbrojeny, daly na jaře 1096 na pochod. Před každým větším městem se ptali, není-li to Jeruzalém, peníze nebyly, zásoby došly a tak loupili, kradli a žebrali. Ale i zabíjeli, neboť setkání s místními lidmi, kteří mluvili jiným jazykem, je vedlo k přesvědčení, že už narazili na nevěřící. V Uhrách byli sami pobiti. Druhá výprava, která začala v Německu pogromem na Židy, dopadla stejně.
Teprve pak se zorganizovala jiná výprava, tentokrát dobře vyzbrojených rytířů. Vyrazili v srpnu 1096 a přes různé zastávky až v květnu 1097 začali útok na první město, opevněné zdi Nikáji. Pokračovali dál a s většími či menšími ztrátami postupovali až k Jeruzalému. Až konečně v červenci 1099 dobyli svaté město a zde založili Jeruzalémské království a ještě další tři křižácké státy.
Do svaté země se nyní táhly houfy poutníků a narážely na mnohá nebezpečí. A protože se křižácké státy zrodily z vojenské akce římskokatolické církve, neboť si nové kraje podrobovali evropští rytíři na výzvu a s božím požehnáním papeže a ve znamení kříže, i tato nová milice, jež měla chránit poutníky ke svatému hrobu, dostala podobu, jež tomu odpovídala - zrodil se duchovní vojenský rytířský řád - řád templářů. Založilo ho devět rytířů z první křížové výpravy, od jeruzalémského krále dostali Omárovu mešitu, jež stála na místě Šalamounova chrámu - templum - a odtud asi dostali svůj název.
Členové řádu se mohli stát jenom lidé urození, kteří museli prokázat šlechtický původ (aby se neštěpil majetek, bylo tehdy zvykem, že prvorozený syn byl dědicem celého majetku a ostatní synové si museli najít službu v armádě nebo v církvi). Jenom ti pak mohli obléknout typický bílý plášť s kapucí a našitým červeným křížem. Ostatní, kteří nosili plášť černý nebo hnědý s červeným křížem, byli bratři sloužící či pěší bojovníci. Původní pokora řádu během let zůstala snad už jen napsána na jejich dvoubarevné černobílé zástavě, jako hlavní heslo, deviza řádu - "Non nobi, Domine, non nobis sed nomini tuo da gloriam" - "Nikoliv nám, Pane, nikoliv pro naši, ale pro slávu jména tvého".
Už od samého začátku se těšili množství výhod. Templáři byli vyjmuti z povinnosti platit daně, desátky, a naopak je mohli na svých majetcích vybírat. Dokonce jim papež Evžen III. zvláštní bulou udělil právo přisvojovat si válečnou kořist, což samozřejmě pochopili jako výzvu. Neskládali účty ani úřadům světským, ani církevním, nepodléhali jurisdikci světské, jejich jediným soudcem byl papež. Své tajemství templáři střežili tak dobře, že měli i své kněze a zpovědníky. Během prvního půlstoletí své existence se stal řád tak vlivným, že ač hlavní váha jeho poslání byla v Palestině, všude v Evropě, kde měl své hrady a svůj majetek, stál jako šedá eminence v pozadí mnohých událostí a vykonával vliv i na úřady světské. A během krátké doby byl i nesmírně bohatý.
V Palestině měli templáři v Jeruzalémském království autonomní postavení, postupem let značný majetek a řadu dobře zbudovaných pevností. V západní Evropě se stali velkými pozemkovými vlastníky. Řád těchto "chudých rytířů Šalamounova chrámu", jak si také říkali, se stal rovněž jednou z největších, ne-li největší finanční mocností středověku. Disponovali dokonce vlastním loďstvem, určených k přepravě poutníků a obchodníků, kteří na lodích řádu hledali jistotu a bezpečnost v době, kdy se moře jen hemžily piráty.
Bohatství templářů, kteří si svá tajemství pečlivě střežili za hradbami dobře opevněných hradů, bylo tak velké, že je lidé podezřívali z alchymie. Je pravda, že mystika, tak příznačná pro tehdejší vzdělaný Orient, našla své uplatnění i mezi templáři, což jim později velmi uškodilo. Každodenní styk s nepřítelem znamenal pro templáře i kontakt s cizí kulturou a cizím náboženstvím, s jinými mravy, zvyky i jiným přístupem k životu a smrti.
Jejich majetek ovšem pocházel z jiných zdrojů. Byly to dary, které během dvou století řád nashromáždil. Začali tím, že žili z almužen, ale jak se řád rozrůstal a zprvu nabýval na popularitě, dary se množily a zvětšovaly. Řádu věnovali svůj majetek i rytíři, kteří do něj vstupovali. Kromě toho měl řád tajné členy z nejvyšší společnosti, kteří nebojovali, ale platili. Dále měli templáři výtěžek z válečné kořisti. A nezanedbatelné částky dostávali darem od poutníků ke svatému hrobu, kteří jim často vděčili za záchranu života. Kromě strážců svatého hrobu se tu však templáři projevili jako velice schopní bankéři a směnárníci. A to byl nejsilnější zdroj jejich příjmů.
Struktura templářského řádu fungovala jako dobře chráněná finanční organizace, jež měla propracovaný systém směnek, vedla běžné účty bohatým a většinou urozeným vkladatelům a měla v západní Evropě i Palestině několik filiálek pro provádění bezhotovostní platby. Celou podrobnou kapitolu věnoval finančnictví templářů ve své knize Tajemství a hříchy rytířů templářského řádu český historik Jaroslav Šedivý a je to skutečně fascinující čtení o tom, jak se tito vzdělaní, zbožní válečníci dokonce stali finančními poradci mnoha evropských panovníků.
Ale byli to také skvělí diplomaté, kteří svým orientálním protivníkům rozuměli mnohem lépe, než křižáci, na krátkou dobu vyslaní z Evropy. Vojenská čest jim však velela, aby se vrhali do bitev, o jejichž marnosti věděli předem a umírali pro křesťanskou víru.
Jejich nesmírné bohatství, značný vliv, ale také pýcha jim časem začala získávat mocné nepřátele. A jak známo, pýcha předchází pád. V případě řádu rytířů Templu ten pád byl velmi strmý a krutý.
Použitá literatura: Tajemství a hříchy rytířů templářského řádu, Jaroslav Šedivý, Volvox Globator 1999
|
