Pokračujeme dnes v našem povídání o energetických jevech a dostáváme se k 5. čakře, a tím k tématu komunikace.
5. čakra, zvaná též krční nebo hrdelní, se nachází uvnitř krku a orgánově ji zastupuje štítná žláza. (Hormony štítné žlázy jsou důležité pro růst kostí, vývoj orgánů, mozku a svalstva.) To co nás teď však nejvíc zajímá, je to, že 5. čakra má na starosti artikulaci a mluvení - tedy verbální komunikaci. Pokuď 5.čakra nefunguje správně, dostavují se např. bolesti v krku,obtíže při polykání, časté angíny, "rozhozená" funkce štítné žlázy, logopedické vady, poruchy ve výslovnosti, problémy s hlasivkami nebo případně úplná ztráta hlasu. U příliš upovídaných lidí s nadměrně fungující 5. čakrou se stává, že je postihne mozková mrtvice s následným částečným ochrnutím či úplným vypovězením funkce 5. čakry. (Následkem bývají např. potíže s přijímáním potravy, částečná nebo úplná ztráta mluvy - a tudíž velmi ztížená komunikace.)
Je také velmi důležité vědět, že 5. čakra velmi úzce spolupracuje se 3. čakrou, jejíž hlavní kompetencí je naše jednání. Jakým způsobem spolu souvisí jednání a komunikace, si dokážeme lehce představit. Máme-li potíže v oblasti solárního plexu, často se tím blokuje i správná funkce 5. čakry. Dělá-li nám potíže projevit, co cítíme, zpravidla to ani nejsme schopni pojmenovat a vyslovit - a naopak: máme-li potíže s verbální komunikací, ani náš projev a jednání nejsou v pořádku. 3. čakra spolu s 5. čakrou tvoří spojené nádoby, jedna ovlivňuje druhou. (Např. u výše uvedeného případu ochrnutí v důsledku mozkové mrtvice dochází též k omezení příjmu potravy, která se zpracovává v oblasti 3. čakry, a tento stav se musí řešit infuzemi. Celková akceschopnost takového člověka je pochopitelně výrazně snížena.)
Verbální komunikace tvoří sice pouze část způsobu, jakým mezi sebou komunikujeme, přesto je jí v naší kultuře přičítána mimořádná důležitost. Naproti tomu neverbální komunikace, tedy ta beze slov - např. gestikulace, "řeč těla", signály z našeho podvědomí a mimosmyslové vnímání - tvoří mnohem větší díl našeho komunikování, než si připouštíme a než umíme vědomě využít.
(Proč například zvířata nemluví? Ne proto, že to neumějí, ale proto, že to nepotřebují. Taktéž některé domorodé národy mezi sebou komunikují jinými způsoby než slovy, a to ponejvíce telepaticky.)
Protože se tedy zatím bez verbální komunikace běžně neobejdeme, řekneme si nyní, co je třeba k takové fungující komunikaci. Určitě všichni známe případy, kdy se něco míní, něco řekne - a na konci dorozumívacího řetězce vznikne něco úplně jiného: říká se tomu "tichá pošta". Výsledkem bývá zpravidla větší či menší nedorozumění. Někdy je to situace pro zasmání, někdy k vzteku - a někdy je to zárodek katastrofy. Obzvláště mezilidské vztahy jsou dobrou ukázkou fungující nebo nefungující komunikace. Někdy i slovo dobře míněné nám dokáže uzavřít dveře k druhému člověku, pokuď si je ten druhý nesprávně vysvětlí. V politice a v mezinárodních vztazích jsou slova zvláště důležitá, působí konstruktivně či destruktivně a jsou základem diplomacie.
Taktnost v naší každodennosti je také jistě namístě, neboť nesprávně volené slovo může i zranit. Zároveň však je třeba neplést si takt s přetvářkou. (Masky, přetvářka a neupřímnost úzce souvisejí s ovládacími dramaty, s manipulací a egoismem.) Naopak otevřenost, upřímnost a autentičnost jsou přirozeným cílem člověka na duchovní cestě. Jsou to rysy, bez nichž se při našem duchovním růstu neobejdeme, a to bez ohledu na to, že se nás možná naše okolí z tohoto postoje bude snažit vyvést. Také Vaše životní zkušenost Vám může napovídat, že otevřenost a upřímnost (pozor - neplést si s prostořekostí!) se nevyplácí. Obecně se můžeme posunout na vyšší duchovní úroveň jen tím, že budeme otevřenější a vnitřně čistší.
Jak tedy vypadá upřímná komunikace? Nejprve je třeba si uvědomit (a pro sebe zformulovat), co prožíváme a cítíme. Teprve tehdy, když je nám to jasné, volíme formu slov, jak to sdělit druhému tak, aby tomu co nejlépe porozuměl. (Už zde, při formulování toho, co cítíme, do slov, může dojít ke zkreslení, a tím k následnému nedorozumění.) Dále záleží na druhém člověku, v jakém je zrovna rozpoložení (pokuď jsme mluvili v nevhodnou chvíli, porozumění se určitě nedočkáme) a jak pozorně nám naslouchá. Další významový posun může vyvstat tím, co si dotyčný pod našimi slovy představí, tj. jak si je přeloží do vlastní řeči, která závisí mj. na jeho osobní zkušenosti. Jak vidíme, "rizikových faktorů" verbální komunikace je spousta - a to, že nás druhý člověk pochopí tak, jak jsme to mínili, můžeme vlastně považovat za štěstí. Přesto - bazírujeme-li právě na verbální komunikaci - nám nic jiného nezbývá, nežli se snažit co nejlépe formulovat své myšlenky a co nejlépe naslouchat.
Naslouchání je také velmi zajímavé. Jak často nenasloucháme svému bližnímu přesně a vnášíme do jeho sdělení svoji vlastní představu?! Často druhému nenasloucháme vůbec, jen se tak tváříme, anebo vyslechneme jen část jeho sdělení a zbytek si domyslíme podle vlastní úvahy či zkušenosti. Pak se ovšem nemůžeme divit tomu, že zkreslení informace a nedorozumění mezi lidmi, národy nebo státy, je běžnější, než by se nám líbilo. Je však pouze na nás, abychom se na správnou komunikaci soustředili a věnovali jí dostatečnou pozornost.
Z výše popsaných jevů vidíme, jak jsou omezeny možnosti verbální komunikace. Aby prostřednictvím slov došlo k druhému člověku přesně to, co cítíme, je téměř nemožné. Jediným opravdu čistým způsobem takového přenosu informace je komunikace ze srdce do srdce, tedy vlastně komunikace telepatická. Tento způsob komunikace praktikují běžně například australští domorodci. Podmínky takovéto nezkreslené komunikace jsou dvě: naprostá otevřenost a čistota (to znamená absenci postranních úmyslů, čistotu srdce a mysli). Nic víc a nic míň… Pro nás, lidi "civilizované", jsou to již téměř nedostižné ideály. Přesto i my míváme zkušenost s takovým dorozumíváním beze slov, hlavně mezi lidmi, kteří se milují. Zamilovaní si bez problémů "čtou z očí", právě tak jako lidé, kteří spolu žijí léta, si už jeden druhému nic lživého nenamluví. Běžné jsou i případy, kdy matka na dálku ví, jak se má její více či méně dospělé dítě - a trpí spolu s ním, pokuď se mu nevede dobře. Nejsme tedy na tom (díky Bohu) ještě tak zle! Otevřená srdce jsou stále naší nadějí.
Komunikace "duše - duše" bývá naší poslední šancí také tehdy, když se s někým nemůžeme v reálu domluvit, případně když takový člověk s námi odmítne komunikovat vůbec. Je to velmi bolestivé, zvláště když jde o rodinné nebo partnerské vztahy. Tehdy nám nezbývá nic jiného, než si s tímto člověkem promluvit v mentální nebo meditační rovině a vše si vyříkat. Je-li druhý člověk zatvrzelý, pomáhá vyslaná myšlenka "Duše, vzpomeň si, že jsi Světlo a Láska!".
Kdo měl možnost si takovou komunikaci vyzkoušet, může potvrdit, že její účinky se zpravidla projeví i následně v reálu, kdy obvykle dochází ke zmírnění napětí ve vztahu nebo dokonce k jeho pročištění.
|
