Oba věky představují v životě bod obratu. Dospívající opouštějí dětství a vyplouvají směrem k dospělosti, která jako by nikdy nepřicházela dostatečně rychle. Jejich rodiče opouštějí mladou dospělost a začínají poslední polovinu plavby, jež teď ubíhá až příliš rychle. Jak se dospívající a jejich rodiče dívají na nevyhnutelnou životní překážku, kterou je smrt? Jak se s ní vyrovnávají? A jak to ovlivňuje jejich společné soužití?
Vyrovnávání se smrtí ve střední dospělosti
Čas může zahojit všechny rány, avšak nezaplní prázdnotu, jež zůstane po smrti člověka. Každý, kdo přišel o milovanou osobu, rozumí trvalé prázdnotě, jež zůstane po její smrti. Někdy v průběhu středního věku je většina dospělých vykázána z bájné zahrady věčného pozemského života. Nejenže cestovatelé začínají ztrácet starší příbuzné, ale jsou také otřeseni přirozenou smrtí několika svých vrstevníků. Realita jejich vlastní budoucí smrti slibuje, že jejich slunce klesá a noc určitě přijde.
Je to noční můra, která nezmizí s rozedněním. Místo toho se smrt stává neodlučnou součástí skutečnosti. Pozitivní poutníci nakonec smrt přijmou ne jako nepřirozené zlo, ale jako nutný úder v rytmu přírody. Místo aby svou smrtelnost odmítali, většina lidí ve středním věku dává vzniknout něčemu, co jejich život přetrvá. Dávat příští generaci, přímo nebo nepřímo, se stává hlavním zájmem většiny cestovatelů. Posun od vnitřních výčitek k obdarovávání druhých také snižuje napětí, jež často panuje doma.
Nicméně někteří rodiče nadále považují smrt za nepřítele, za zlého cizince. Věří, že "zubatou s kosou" musí ignorovat nebo se jí vyhýbat. Ti, kdo se bojí, před smrtí utíkají a náruživě se vrhají do aktivit, které jim pomáhají popřít existenci smrti. Večírky, práce, alkohol, sport a sex mohou život obohatit a jejich přemíra umožňuje uprchlíkům zapomenout na příslib smrti. Je to, jako by bojácní hledali věčný život tady na zemi, avšak marně. Ti, kdo jsou svým strachem ze smrti příliš posedlí, se budou cítit dvojnásobně ohroženi pocitem nesmrtelnosti, který prožívají jejich dospívající děti.
Vyrovnávání se smrtí v dospívání
Pro dospívající je smrt podivnou zvláštností. I když rozumově chápou podstatu smrtelného života, jsou nicméně vybaveni silnými obranami. Většině z nich se smrt jeví jako vzdálený návštěvník, který zřídkakdy upoutá jejich pozornost. Avšak jsou i dny, kdy smrt nezvaně vstoupí. Shodou okolností může zemřít přítel, nebo svou pouť ukončí starší příbuzný. V těchto chvílích se smrt stává učitelem.
Když citliví mladí lidé zjistí, že smrt nezná slitování, rozzlobí se na svět, kde hlad a války ukončují život nevinných dětí. Dospívající vehementně protestují proti zbytečnému ničení života. Do určité míry tito mladí rozumí, že i oni jsou zranitelní, avšak jejich obrany jim znemožňují, aby se svou vlastní smrtelností zabývali. U většiny z nich možnosti zdaleka zastiňují jakékoli potenciální omezení.
Avšak příslib smrti několik z nich přece jen přemůže. Zklamaně volají: "Proč bychom měli cokoli dělat, když to vše musí jednou skončit?" Některým dospívajícím připadá, že deprese a nečinnost jsou jedinou možností, jak smrt obrat o její kořist. Jiní, fascinovaní smrtí, ji vyzývají nadměrným pitím, rychlou jízdou v autech a nebezpečným riskováním. Koneckonců, mají pocit, že snad se dá před smrtí navždy unikat.
Když rodiče a děti žijí pozitivně a pohledu na smrt se nevyhýbají, mnohem spíše se budou ze společných roků radovat. Pokud se někdo z nich nedokáže přizpůsobit šokující pravdě, že smrt přijde, život může učinit ničivé okliky. Přinejmenším ti rodiče, kteří nedokážou překonat vlastní strach ze smrti, se mohou stát příliš úzkostnými a bojácnými, než aby umožnili členům rodiny riskovat a žít odvážně. Následkem toho může mladý Ikaros zůstat zabořen v bahně spolu se svými bojácnými rodiči.
Uvedeno ve spolupráci se serverem
www.doktorka.cz
|
