|
Slyšte! Budu vám vyprávět příběh. Příběh o člověku, který, nedbaje zažitých morálních hodnot, dosáhl svého neobyčejného cíle.
Ale začněme pěkně od začátku....
Snad touha po blízkosti Bohu je tou silou, která pohání lidstvo ke stavbě chrámů. Staveb velkolepých a také nákladných. Proto bylo jejich zakládání většinou výsadou králů.
Tak tomu bylo i v případě Ludvíka, krále francouzského, kterému se jedné noci zdál živý sen. Navštívil ho anděl v podobě krásné ženy ve skvostném rouše aby mu sdělil Boží přání. Její uchvacující zjev s dlouhými plavými vlasy, vlajícími jakoby ve větru, krále natolik okouzlil, že zcela ztratil řeč. Hagiel, tak se anděl jmenoval, se chvíli kochala královou bázní a pak promluvila:
"Milý Ludvíku, Bůh si přeje, abys mu dokázal svoji oddanost. Chce, abys dal vystavět chrám k oslavě Jeho jména. Nad městem Chartres."
Byl to opravdu živý sen, se všemi podrobnostmi, jaký se může člověku zdát dvakrát třikrát za život. Králům se možná zdají častěji. Kdo ví.
Náš král Ludvík se brzy probral z překvapení:
"Proč zrovna Chartres, co je na tom místě tak zvláštního?"
Jeho hlas se stal znovu královsky povýšeným:
"Když už máme stavět chrám, chtěli bychom, aby naše dílo bylo na očích co nejvíce lidem! Musí padnout na kolena před naší velikostí!
Jsme přeci Král !"
"Jsi, ale stejně tak můžeš nebýt! Pýcha není hodná dobrého krále. Svět je plný králů jako jsi ty. Stačí ukázat a je tu místo tebe jiný," odvětila klidně Hagiel a její tvář už nebyla tak přívětivá.
Silná slova i na krále. Nebyl zvyklý, aby mu někdo vyhrožoval. Ani ve snu! Začal tedy smířlivěji a opakoval potichu otázku:
"Proč Chartres?"
"Toto místo bylo odedávna posvátné. Už za dob keltských tu byla velmi významná svatyně. Je to jedno z několika míst na Zemi, kde se protínají silové křivky. Člověk, je-li citlivý, má možnost v takovém bodě zažít zvláštní věci a pocítit i Boží jsoucnost.
Vaši magici tomu říkají vstup do astrální říše," odpověděla Hagiel, dívaje se celou dobu kamsi skrze krále.
Pak upřela svůj pronikavý zrak přímo na něho a dodala, spíše přikázala: "Vydej se brzy do Chartres a nalezneš místo, které mám na mysli. Tam potkáš i stavitele, který ti katedrálu postaví. Tam začni stavět!"
"Ale……, jak ho poznám, jak poznám to místo?" vypravil ze sebe užaslý král. Nebyl si jistý, zda se nezbláznil, protože zjev se náhle začal rozplývat v nazlátlé mlze.
"Poznáš, neboj, určitě ho poznáš………., " znělo jakoby z veliké dálky.
Král si to musel srovnat v hlavě. Sáhl si pravou rukou na nos, aby zjistil, že už dávno nespí. Navíc po Hagiel zůstala v zámecké ložnici ještě dlouho zvláštní, příjemná atmosféra.
Za okny zámku začaly zpoza stromů pomalu vysvítat ranní červánky.
Ludvík polohlasem přemýšlel: "Velký kostel bude jistě stát peníze. Velké peníze. A ty se dají utratit líp! Ale pořád lepší postavit chrám, než zaplatit cenu mnohem vyšší. Co když anděl myslel své výhůžky vážně!? Raději ho poslechneme."
Stavitel si říkal Raffaelo. Možná to i bylo skutečné jméno. Ale koho to zajímá. Snad děvečky, se kterými trávíval noci, užívaje si dosyta bohémského života. Ale ty doby jsou pryč. Tenhle mladý, sotva třicetiletý Ital, se rozhodl opustit svoji francouzskou matku a vydal se do světa, i když už byl doma jako stavitel známý. Vypovídala o tom řada domů a dokonce jedna honosná soukromá kaple. Na svůj věk byl zkušený. Jistě by se mu vedlo dobře i doma ve Florencii, odkud pocházel.
Ale poslední léta se s ním něco dělo. Sám se v sobě nedokázal vyznat. Přestávaly ho zajímat holky, už si ani nepamatoval, kdy proflámoval noc. Již dlouho jej sžíral vnitřní pocit neznámé lásky, nepoznané, nenaplněné.
Vydal se tedy do světa ji hledat.
Královský průvod dokáže vzbudit pozornost všude, kde se objeví. Několik kočárů tažených ušlechtilými koňmi, mnoho sloužících a také vojáci. I když byla Francie v těch dobách klidná, opatrnosti není nikdy dost.
"Ale co dělá Ludvík v Chartres?", bylo slyšet ze shromážděného davu otázku, na kterou nikdo neznal odpověď.
Průvod se na chvíli zastavil, kočí z prvního kočáru se s kýmsi dohadoval, aby se za chvíli znovu rozjel po prašné cestě vedoucí do kopce.
A náš stavitel, procházeje zrovna "náhodou" Chartres, se vydal svižným krokem zvědavě za ním. Francouzského krále třeba už v životě nespatří.
Uplynulo sotva dvacet minut, když počaly kočáry zastavovat jeden vedle druhého na malém návrší za městem.
Ze zlatem zdobeného kočáru vystoupil král, doprovázený svými dvěma snaživými ministry, Gaultierem a Punnem.
Ti počali obcházet návrší a podle bezradného výrazu v jejich tvářích bylo vidět, že něco hledají.
Mezi opodál stojícími zvědavci se konečně objevil i Raffaelo. Stačilo mu pár okamžiků, aby zkušeným okem poznal, že zde hledjí místo na stavbu. Ucítil svoji příležitost a nedbaje konvencí, vydal se vstříc králi.
Jak se dalo očekávat, zadržela ho poněkud nevybíravě stráž.
"Pusťte, vždyť mi roztrhnete plášť! Jsem stavitel, myslím, že bych zde mohl být užitečný."
To už si ho ale všiml i král a vyslal ministra Punneho, aby zjistil, kdo se to opovažuje a co chce. Nepříliš ochotně přikvačil ministr k hlídce a spustil: "Co chceš, trhane!" Choval se povýšeně, jak se snad sluší na králova úředníka. "Kliď se odtud, nechceš-li mít potíže."
"Jsem stavitel. Myslím, že mě můžete potřebovat," odpověděl prosebně, ale sebevědomě Ital.
Ministr se kupodivu na nic dalšího neptal a šel to oznámit králi. Byl mu totiž podrobně znám králův sen. Věděl, že král očekává stavitele takříkajíc "seslaného od Boha".
Netrvalo dlouho a již jsme mohli spatřit Raffaela sedícího na sedátku vedle krále. Oba v družném rozhovoru, k malé radosti obou ministrů, kteří se náhle ocitli mimo zájem. A ačkoli přijel průvod do Chartres brzy po obědě, začalo se již stmívat, když je opouštěl.
A Raffael, jedouc v královském kočáře, hleděl nepřítomně do fialového polstrování a viděl tam kdesi poprvé obraz katedrály, jakou svět ještě nespatřil.
A tady by mohl náš příběh skončit, neboť stavitel našel dobré živobytí a jistě bude králi dobře sloužit až do smrti.
Ale příběh nekončí, spíš teprve začíná….
A bude ještě hodně zajímavý, neboť Raffaelo nebyl úplně obyčejný člověk, jak by se mohlo zdát. A on to o sobě věděl. Už od svých osmnácti let.
|
