Před devíti lety jsem porodila syna a zažila jsem přitom multiorgasmus, rozplynula jsem se ve světle a cítila jsem nejvyšší vlnu radosti ve svém životě.
Už dvě hodiny po porodu jsem byla v porodnici plná síly a chuti být s miminkem, které bylo ještě nedávno na druhé straně mého bříška. Byly to pocity největší blízkosti a intimity s druhou bytostí. V tom spojení byla úplnost.
Devět let lehce i těžce vystupujeme s této propojenosti. Násilím z ní vystoupit nejde, protože na obou stranách zůstává pocit prázdnoty a jeden druhému schází. Devět let žijeme v symbióze matka a syn. Vzájemně propojení žijeme jeden společný život. Dva téměř identické životy ve dvou rozdílných formách. Podle jedné psychoterapeutické teorie se při porodu stává, že dítě přebírá, jakoby kopíruje stav duše matky a to 1:1. Když se matka dívá na své dítě, může v něm vidět 1:1 sebe. Všechno, co nevidí u sebe, všechno, co u sebe potlačuje. Dítě podle této teorie prožívá svět skrze matku.
Z doby těhotenství si vybavuji, že dva měsíce před porodem jsem měla vizi o narození svého syna. Viděla jsem přesné datum a to, jak „přistává“ na Zemi. Na uvítanou mi ve vizi řekl jednoduše: „Ahoj mami“ a zmizel se slovy, že si musí ještě něco zařídit.
Ke konci těhotenství jsem mívala vlny vzrušení, při delší jízdě tramvají i několik malých orgasmů. Dostávala jsem se do stavu vysoké bdělosti, vzpomínám si, že jsem jakoby dokázala analyzovat, jednoduše „vidět“ skladbu potravin, které jsem jedla. Bylo to i zábavné. Například jsem dostala na něco chuť. Objevil se mi obrázek toho a zároveň složení potraviny s analýzou poměru látek, které naše těla potřebují. Pak se objevila většinou jiná, vhodnější potravina. Místo čokolády to byl meloun. Místo masa brokolice nebo pórek. Místo másla tvaroh. Během měsíce jsem poznala složení mnoha potravin (ve městě) a bylin v lese. A bylo toho daleko víc.
Otevřelo se mi srdce a prožívala jsem pocit spojení a společné pulsace s milovaným člověkem, se srnkou na louce, s přírodou. Bylo to období štěstí. Hodně jsem se smála, byla jsem spokojená. Až na to, že v mém partnerském vztahu se zvýraznily trhliny. V tom jsem začínala cítit osamělost.
Porodila jsem přesně v ten den z vize. 6.6. 1999 v neděli. V průběhu porodu jsme měli dobrý kontakt. Vnímala jsem to, jako bychom se spolu ladili na stejnou vlnu, byli v kontaktu v každém malém krůčku. Vnímala jsem, jak se roztahují porodní cesty, jak mám dýchat, hýbat se a směrovat pozornost v těle, aby to šlo dobře. Tohle jsem si uvědomovala na jedné rovině, na té druhé jsem normálně rodila, funěla bolestí a houpala se na tom míči v porodnici. Obě dvě roviny vnímání jakoby viděly jedna druhou. Intenzita začínala sílit, cítila jsem a dokonce jakoby slyšela jak se otevírá prostor dělohy a jak se sune živý novorozenec dopředu k otvoru ven. To už moje druhá pozornost zažívala šílenou bolest. Nikoli jen fyzickou. Byla to směs strachu z totální změny a strachu z odloučení. Hlavou mi přitom proběhla myšlenka: „Sakra, tohle už se nedá stopnout a vrátit. To je definitivní konec toho, co bylo.“ Chvíle zvláštního sevření, které bylo zároveň bezpředmětným. Ocitla jsem v prostoru mezi koncem jedné etapy a začátkem další. To stejné musel s největší pravděpodobností zažívat i novorozenec, který se v tu chvíli přiblížil k poslední vteřině svého pobytu uvnitř mého těla. V tu chvíli porodní sestra křikla: „Vyskočte si na stůl, maminko“. Podívala jsem se na ni trochu nevěřícně. „Jak mám v tomhle stavu vyskočit na stůl?“. Moje tělo prostě odignorovalo stávkující mysl a na stůl jednoduše vyskočilo, bolest nebolest. Během dalších několika nádechů jsem pocítila neskutečnou úlevu a celým tělem mi projela obrovská vlna orgasmu. Zaplavila každou buňku mého těla a já jsem se cítila lehká a rozpuštěná v intenzivním bílém světle. Obě moje pozornosti se spojily v blaženosti. Když jsem otevřela oči, sestřička na mě pokládala miminko a já jsem viděla jako skrz svoje oči dvě oddělená těla matku a dítě stále v úplném spojení. V úplnosti celku. Projela mnou další vlna, vlna čisté radosti, štěstí a blaženosti. Miminko začalo pít z mých prsů a já nedokážu k ničemu přirovnat ten pocit blaha, který jsem zažívala, když jsem mu dávala pít.
Pak ho odvezli na vyšetření a navrhovali, abych se prospala, že ho dají k ostatním novorozencům. Že to bude na dlouhou dobu poslední možnost se vyspat. Já jsem se cítila skvěle a jediné, co jsem opravdu chtěla bylo být s miminkem, cítit ho, vidět ho, dotýkat se.
Tenkrát jsem porodila dítě, chlapce. Narůstající oddělenost znamenala prázdnotu a z té šel strach. Jakoby spojení matky a dítěte oba dostávalo do stavu úplnosti a to je blaho. Ale oddělením to mizí, místo úplnosti obou přichází prázdnota. Připadá mi, že děti brečí proto, že cítí tuhle prázdnotu. Bezdůvodný pláč rodiček má možná stejný důvod. Později pláč vystřídá řev. Lítost se mění v podrážděnost.
Neuměla jsem porodit jeho život. Mezi námi zůstalo po dlouhé roky silné spojení, které jsem neuměla nebo nechtěla přerušit.
Po porodu se mi ještě zvýraznilo rozdělení pozornosti. Změnilo se mi vnímání. Slyšela jsem myšlenky, viděla dovnitř lidí, do minulosti, do jiných realit. I to jsem cítila jako požehnání. jako požehnaný stav. A pak se pozornosti začaly potkávat i rozcházet. Začal můj vlastní proces zničení a znovurození. Tak jak jsem si procházela jednotlivými etapami, můj syn všechno odžíval stejně. Pomalu mi začalo docházet, že jsem ho porodila, ale pořád jsme spojení. Že to, co prožívám, on cítí taky. Nejjednodušší příklad je, že kdykoli se jednomu z nás chce na záchod, ten druhý má stejnou potřebu. Stačí když jde ten z nás, kdo to má „v těle“ a potřeba odezní u obou. Všímala jsem si návalů vzteku a rostoucí potřeby „mít svůj prostor“. Začínala jsem vidět, jak jsme prorostlí a tím ani jeden není schopný žít svůj vlastní život. Uvědomila jsem si, že syna nevidím, protože je pořád jakoby ve mně. Neviděla jsem jeho jedinečnost. To, jaký je, protože jsem ho vnímala skrz sebe. Skrz to, jaká jsem já a jak vnímám.
Začalo mi docházet, že porod není jenom to, co se dělá v porodnici. A tak jsem hledala odpověď na otázku: „Jak dokončit porod nového života?“
Z naší symbiózy vyrostla polarita. Vystoupila „jinakost“. Někdy to bylo k vzteku, protože z jednoho světa najednou byly dva, úplně jiné. Nový porod. Nový začátek. Péče o mimino zase znova. Každý rok provázel nové narození a já se znova stávala matkou. Vždycky, když se tohle děje, pozoruju svého syna očima plnýma údivu. Jsem už unavená, po tolika letech. Ale vždycky to stojí za to. Znovu se mi začalo otevírat srdce a prožívám pocit spojení a pulsace v sobě. Je to období vědomí sebe a plodnosti.
Datum synova narození je pro mě každý rok silný prožitek a říkám si, že vedle oslavy narozenin patří místo a pozornost i oslavě porození. Letos je synovi 9 let. Ukazují se mi chvíle, kdy mě potřeboval a já jsem u něj nebyla, má to v těle... vidím to. Jsou to místa, která potřebují dokrmit, dovyživit. A já mu to dávám. Je to zvláštní, mám hezkej pocit jako po porodu, když jsem ho začala kojit. Jsem šťastná a vděčná, že mu to můžu dát.
Poprvé jsem byla schopná "dát" syna jeho otci. Uznala jsem otcovství. Můj syn víc září. Když se na něj dívám, vidím ho jako kdyby se znova narodil. Vidím jeho úplnost. A cítím přitom i svou úplnost.
Dneska jsme se bavili o tom, že odjíždí na 10 dní na školu v přírodě. Řekl: „Mami, já jsem tě měl vždycky plnou hlavu, myslel jenom na tebe a vůbec neprožíval to, co se dělo kolem mě. Ale teď už tě můžu vygumovat z hlavy“ Řekla jsem mu: „Máš svůj krásný život“. Na to přitakal.
Cítím, že porod jeho života je dokončený. On je. Já jsem.
Ta chvíle odpojení před prvním nádechem, která trvala tolik let, je pryč. Porod je dokončený. Žijeme oba.
|
