"Pavle, podívej. Tady je takový kotel, jako u nás v lihovaru!" Zvolal Tomáš, který jako zraněný dostal přednost ve zkoumání tajemného prostoru za zdí. Hoši se shromáždili okolo kotle, který vévodil prostoru, a rozhlíželi se kolem, protože očekávali přinejmenším hrnec zlatých dukátů. "Poklad" nakonec objevil Jeník. V koutě byla hromádka polorozpadlých desek z nějaké police a několik málo knížek ve zrovna tak špatném stavu. Po okamžité detailní prohlídce knih Frantík prohlásil: "Kluci, nechejme to, není v tom ani jeden obrázek a písmenka stejně nejdou přečíst. Je to tištěné zrovna tak, jako bible, co máme doma po prababičce. Asi je to také o náboženství."
Jenda byl jiného názoru. Knihy pečlivě očistil, vzal pod paži a odnesl je domů jako nějakou svátost.
"Jak to, prosím tě, vypadáš", těmito slovy ho přivítal táta. Na Jendovi totiž mimo pavučin byla snad i celá sklepní omítka. Po očištění šatů musel Jenda prozradit, kde se toulal, a otec ihned prohlásil, že kluci vlastně vyřešili , kde se tajně vyráběly lihoviny, které poslední majitel opuštěného domku prodával, aniž by kdo znal zdroj tohoto ohnivého nápoje. Jendu ovšem víc než pokoutní palírna zajímal obsah nalezených knih. Ani po jejich důkladné prohlídce nebyl moudřejší, proto se rozhodl, že je na druhý den zanese k odbornému posudku svému známému do místní knihovny.
"Pane Antoš, dnes jsem přinesl knihy já vám," pronesl Jeník v knihovně místo pozdravu. "Tak se Jendo pochlub, ať nemusím hádat," odpověděl knihovník a podával přitom Jendovi pravici.
"Ale, našli jsme s kamarády tyhle staré knížky a já je nedovedu přečíst." "Tomu nevěřím!" zvolal pan Antoš a dodal: "Ukaž, ať se na to podívám. Snad to není něco cizojazyčného?"
Jenda vyndal z tašky balíček zabalených knih a s napětím ve tváři očekával, co mu pan Antoš na ně řekne. Ten knihy rozbalil, zběžně prolistoval z každé několik stran a řekl: "Milý Jendo, tyto knihy jsou psány německy, a to písmem zvaným fraktura, přesněji řečeno jeho odrůdou, které se říká švabach. Některé jsou o filozofii, některé o chemii, ale tato poslední je nečitelná i pro mne. Buďto je psána nějakým pro mě neznámým písmem, nebo to nejspíše bude zápis šifrovaný. Soudím tak podle toho, že jako jediná není tištěná, ale je psána rukou. Jestli je moje hypotéza správná, tak ti tu knihu nepřečte žádný znalec cizích jazyků, ale jedině specialista na špionážní zprávy."
Jeníka to mnoho nepotěšilo. Tajně ve skrytu duše doufal, že pan Antoš přečte i z této knížky alespoň několik slov. Z knihovny odcházel toho dne trochu zklamán. Nalezené knihy byly zatím odloženy na neurčito mezi ostatní Jeníkovi poklady a čekaly tam na vhodnou chvíli, až si zase na ně někdy vzpomene.
"Jendo, zastav se dnes u nás, až budeš mít volno!" Volal spolužák Mirek Novák, když se vraceli domů ze školy. "Ukážu ti, co jsem dostal od tatínka k svátku. Je to hračka pro dva."Cestou domů Jenda uvažoval, co by to tak asi mohlo být, a postupně vylučoval různé hry a hračky, které podle jeho názoru nepřipadaly v úvahu. Každopádně byl velmi napnutý zvědavostí a těšil se na tu chvíli, až uzří ten div, se kterým si musí hrát jedině dva kluci.
Za pár hodin klepal u Nováků na dveře. Mirek přišel otevřít a okamžitě Jeníka zavedl do svého pokoje. Novákova rodina na tom s bydlením byla o mnoho lépe než Zárubovi. U Zárubů byly obytné místnosti jen dvě, ale Novákovo stavení bylo postaveno na dvě podlaží a Mirek měl vlastní dětský pokoj. "Jendo, podívej se, co mi tatínek koupil!" Ukázal na menší krabici, na jejímž víku byl obrázek dvou chlapců, kteří si hrají s tlačítky přístrojů, a vedle nich pár značek Morseovy abecedy. Byla to souprava dětských telegrafních přístrojů, ke které bylo opravdu zapotřebí dvou osob. Jeden vysílal značky a druhý je musel luštit. Chlapci se ihned pustili do zapojování jednoduché stavebnice a už za chvíli se z pokojíku ozývalo pípání bzučáku. Jendu tato zábava docela zaujala a k Novákům proto začal chodit častěji. Hoši časem ovládali morseovku docela slušně a dokázali se mezi sebou dorozumět i z různých místností, kam až jim stačily dráty mezi přístroji.
Když se jednou Jeník vracel od Nováků domů, napadla jej zajímavá myšlenka: "Přece ta Morseovka je také jakási šifra, jakou je psána jedna z těch nalezených knih. Tečky a čárky znamenají podle různého seskupení různá písmenka. Co kdybych namísto značek v knize dosadil písmena abecedy a střídal je tak dlouho, až bude možné text přečíst?" Od myšlenky neměl Jeník nikdy daleko k činu, a proto doma ihned vylovil nečitelnou knihu a snažil se v ní vyzkoušet svůj nápad. Nebylo to však tak prosté, jak si maloval. Prozkoušel velké množství variant a stále nic. Spát šel toho dne značně rozmrzelý a z neúspěchu unavený.
Jenda nebyl zvyklý házet ihned flintu do žita. Systematicky sestavil všechny značky, které se v knize vyskytovaly do tabulky, a dospěl k závěru, že to by mohla být správná stopa. Značek bylo přibližně tolik jako písmen v abecedě.Zajásal radostí a hned se druhý den utíkal pochlubit se svým objevem do knihovny. Pan Antoš právě zapisoval do svých záznamů rozpůjčené knihy, když se u něho objevil Jenda s balíčkem pod paží. "Tak co, zase mi neseš nějaké nové překvapení?" oslovil knihovník Jeníka. Pohlédl na něj s úsměvem na rtech a podával mu ruku. "Já jsem vám přišel pane Antoš ukázat, na co jsem přišel."
Položil knihu i se svými poznámkami na stůl v knihovně a ihned pokračoval. "Objevil jsem asi začátek klubíčka ve kterém je zamotáno tajemství, jak přečíst šifrovanou knihu."
Když vysvětlil knihovníkovi svůj plán na dešifrování, byl pochválen následujícími slovy: "Je vidět, že tě rodiče nadarmo neživí. Něco z tebe může být, když budeš nadále pokračovat se stejnou chutí, jako ses pustil do této hádanky."
Pak se spolu ponořili do dalších kombinací písmen se značkami v knize, ale nedostali se ani o krůček dále. Když se večer rozcházeli domů, pan Antoš řekl: "Nevím Jeníku, jestli vůbec někdy tu knížku budeš umět přečíst, nevíme ani, jestli ji neluštíš vzhůru nohama. Je popsána od první až po poslední stránku a u těch divných značek nemůžeš poznat, jestli nejsou otočené. To by nám těch kombinací vyšlo dvojnásob více, než jsem ti vypočítal." I přes tato pesimistická slova odcházel Jeník mnohem spokojenější než minule.
"Jeníku, vezmi košík a natrhej trávu králíkům!" Tak ho doma přivítala maminka, když se vrátil ze školy a těšil se, že je konec týdne a bude mít zase čas na své záliby. Mamince ale odmlouvat nemohl, proto vzal košík a srp, obojí naložil na ruční vozík a šel. Zárubům nepatřil žádný pozemek, a tak musel na trávu k silnici, kde se nikdo neohrazoval, že je tráva na soukromém pozemku. Tady nemusel mít obavy, že jej někdo požene jako zloděje. Zemědělské práce nešly Jeníkovi nikdy dobře od ruky, tak se vrátil domů skoro až k večeru. Na nějaké hraní nebo luštění knih již bylo pozdě. Jenda povečeřel, a pak v klidu odpočíval. Chvilku se mu hlavou honily myšlenky bez ladu a skladu, až se mu po chvíli začaly klížit oči. Už málem spal, když upoutal jeho pozornost výjev, který se mu vynořil pře duševním zrakem. Jenda uviděl postavu čínského písaře, který pečlivě maluje štětečkem složité čínské znaky odshora dolů na dlouhý pás hedvábného plátna.
Na Jeníka tato vidina nezapůsobila uspávacím účinkem, jak by se dalo očekávat. Naopak. Vyskočil a málem hlasitě vykřikl. V tom okamžiku si totiž uvědomil, že i text knihy, který luštil, nemusí být psán zleva doprava, nebo zprava doleva, ale jak teď uviděl, dokonce shora dolů! Vždyť kniha byla popsána do posledního místečka znaky, čili nebylo možné poznat, na kterém místě písař své dílo začínal. První okamžik nového poznání vystřídal okamžitě pocit beznaděje, když si uvědomil, kolik kombinací bude muset ještě vyzkoušet, aby se přiblížil ke zdárnému cíli. Okamžitě jej napadlo i to, že autor mohl záměrně luštění ztížit i některým šifrovacím "fíglem", o kterých mu pan Antoš vyprávěl ze zkušeností, které získal přečtením několika knih o kriminalistice. Usínal proto se smíšenými pocity a jeho poslední myšlenka byla: "Jen aby kniha nebyla navíc napsaný maďarsky."
Jenda se k vyzkoušení čínského způsobu v luštění moc nehrnul. Počáteční elán jej už opustil, a když si uvědomil, že na něho kniha počkala za zdí tolik roků, tak si řekl, že nějaký ten pátek ještě počká. Blížil se totiž zase konec školního roku a musel častěji nahlédnout do učebnic, aby vysvědčení nebylo horší než jaké si nosil ze školy domů doposud.
Pokračování příště
Tento román hledá svého nakladatele. Pro více informací kontaktujte autora zde
|
