Hledáte vysvětlení, proč se vaše dítě zrovna začalo tak záhadně chovat? Tušíte ve svém potomkovi zázračné schopnosti? Zajímá vás, co dělá z člověka léčitele? Pak by snad tato kniha mohla být věnována právě vám.
Její autor se narodil a žije ve Strážnici a prošel mnoha různými profesemi - televizní opravář, pomocný stavební dělník, vedoucí prodejny zbraní a šicích strojů, dělal montéra u spojů a u železnice i vedoucího údržby v průmyslové pekárně. Od roku 1964 jako samouk studoval pod vedením lékaře psychiatra psychologii a hypnózu, kterou si ověřoval na jeho pacientech v praxi. O devět let později začal systematicky navštěvovat různé přednášky týkající se jógy a léčitelství, které pořádal Josef Zentrich v Otrokovicích. Po roce 1983 navazuje kontakty s léčiteli na Slovensku a v roce 1988 začíná trvale spolupracovat s lékařem v okresním městě. V roce 1990 se stává členem "Spoločnosti pre alternatívnu medicínu na Slovensku" a o rok později i "Společnosti přírodních léčitelů českých", od níž získává diplom přírodního léčitele. Od roku 1993 je členem "Čestné rady" České asociace odborného léčitelství.
Josef Otruba je tolerantní. Nenutí vás věřit všemu, co jeho Jeník prožil ve svém astrálním světě. Formou autobiografických zápisů však nabízí metodu pochopení některých drobných a zdánlivě nepostřehnutelných záhad, které doprovázejí život nás všech.
Dagmar Žambochová
Za oknem domku porodní babky Vávříkové řádilo uprostřed noci psí počasí, když na něj zaklepal chudý krejčí Záruba a prosil, aby sbalila všechno co potřebuje a šla s ním. Na sklonku druhé světové války bylo běhání po nocích riskantní, ale ke třetí hodině ranní už u Zárubů křičel z plných plic malý Jeníček. Kluk se měl k světu a z kolébky rychle vyrůstal. Brzy se nastěhoval do postýlky po své o dva roky starší sestřičce Mařence, od které se učil i mluvit. Doslova a do písmene.
Na otázku, jak se dostal k tatínkovi a k mamince odpověděl:
"Zaťukala jsem na okno, maminka mi otevřela a byla jsem tu."
Dlouho trvalo, než se nechal od tatínka přesvědčit, že je chlap a že musí mluvit jako on, protože až dosud si pořád hrál jen se sestrou a jejími kamarádkami, od kterých se naučil "holčičí řeč".
Jeník se často probouzel, až když už měl tatínek nastehovány nejméně jedny kalhoty a maminka na plotně rozvařený oběd. Nic ho netáhlo ven z postýlky, tak se spokojeně protáhl v peřinách a zadíval se na starý trámový strop ložnice. Pozorně si prohlížel kresby, které příroda vytvořila ve starém sukovatém dřevě. Dětská fantazie zapracovala a suky ve dřevě měnily svůj vzhled a vytvářely obrazce, které chlapec velmi soustředěně pozoroval.
Upnul pozornost na jediný bod, ten se záhy před jeho zraky rozplynul, jako když se otevře závěrka fotoaparátu pro zmáčknutí spouště, a před očima se mu promítnul kouzelný obraz. Rozdíl tu ovšem byl. Co Jeník viděl, nebyl obraz z tohoto reálného světa. Navíc jej doprovázely ještě další vjemy, které nepůsobily jen na zraková centra v jeho mozku. Přenesl se do jiného světa - světa, ve kterém nebylo nic známého, ani rodiče, ani sestra se svými kamarádkami a dokonce ani pevná půda pod nohama. Doslova se vznášel v prostoru, kde ho netížilo ani jeho tělo, ba ani žádná z jeho malých dětských starostí.
V tomto zvláštním stavu mezi spánkem a bděním by dokázal vydržet třeba celé hodiny, kdyby ovšem nebylo jeho starostlivé maminky.
"Jeníku, okamžitě nech toho lenošení a hybaj dolů z postýlky! V kuchyni máš snídani a zanedlouho bude hotov i oběd! Snad nechceš, aby se z tebe stal takový pecivál, jako byl hloupý Honza v té pohádce, co jsem ti včera vyprávěla?"
"Chci!" Odpověděl Jeníček. "Přece víš, že se pak nakonec z hloupého Honzy stal král, a to by se mi docela líbilo!"
I když bylo vidět, že malého Jeníka hned tak někdo nepřesvědčí, musel nakonec ustoupit přesile a uznat, že pravdu má maminka. Ke snídani bývala obvykle bílá káva, do které mu nalámala krajíc černého chleba. Ten pak lžící lovil v hrnku a denně obdivoval, jak rychle dokáže na drobty rozdělený krajíc vypít skoro všechnu kávu.
Dětství je určitě v lidském životě to nejkrásnější období. Po Jeníkovi zatím rodiče nevyžadovali žádnou práci a měl proto celý den pro sebe. Občas si hrával se sestrou a jejími kamarádkami, ale nejraději trávil tyto volné chvíle úplně sám. Dokázal si celé hodiny hrát s jakoukoliv hračkou, nebo napodobovat otce v jeho řemesle. S velkým zaujetím vystřihoval nejrůznější obrazce z látkových odstřižků a sestavoval z nich fantastické obrazce.
Když se naučil držet v prstech tužku, byla to pro rodinu přímo katastrofa. Nejenom že pokreslil všechny stěny, kam dosáhl, ale postupně, jak zjistil, co všechno může tužkou a pastelkami vyjádřit na papír, pokreslil co v domě našel. Měl velké štěstí, že oba rodiče měli pro tuto jeho zálibu pochopení. Matka byla na své dítě hrdá, že v tak útlém věku vytváří na papírech docela slušné obrázky, a otec sám ve volných chvílích maloval, tak měl pro svého prvního koníčka Jeník zelenou. Denně přibývalo pokreslených archů a současně i obdivovatelů této tvorby. I když se na některých obrázcích dalo úplně bez problému zjistit co představují - otec při práci, sestra při hraní, nejbližší okolí domu nebo pokusy o portréty lidí, se kterými Jeník nejčastěji přicházel do styku, o moc horší bylo vysvětlit obdivovatelům jeho kreslířského umění druhou a větší část z vytvořených "malířských děl".
Zde ztrácel Jeník se všemi společnou řeč a nikomu se nepodařilo pochopit, co že na těch obrázcích má být znázorněno. Ne že by zde byly nějaké oku nelahodící čmáranice. Právě naopak. Tyto obrázky byly ze všech nejhezčí. Jediná jejich vada byla v tom, že nevypadaly ani trochu realisticky. Jeník o nich věděl své. Snažil se vysvětlovat, že jsou to obrázky z jiného světa. Ze světa, který je skutečný jako ten, ve kterém žijeme, ale zkrátka někde jinde - tam, kam nemá převážná část smrtelníků žádný přístup a těch pár jedinců, co se v něm smí pohybovat, získalo povolení ke vstupu za zvláštních okolností. Existují přísná kritéria, která musí splnit obyčejný smrtelník, aby obdržel "klíče" od bran tohoto ráje.
Pokračování příště
Tento román hledá svého nakladatele. Pro více informací kontaktujte autora zde
|
