Lidský život je především o poznávání a míjení lidí. Učíme se milovat, děláme rozhodnutí a s nimi také chyby a pak se učíme odpouštět. Některé křivdy si neseme dlouho, občas také celý život. Jsme přesvědčeni, že ty nejhlubší rány nám zasadili ti, od nichž jsme to nejméně čekali. A právě proto se nezacelují, nemůžou. Rány na našem těle potřebují nejprve sešít, rány v naší duši právě tak musí slyšet naše odpuštění.
O odpuštění toho bylo napsáno a řečeno mnoho. O jeho božskosti ve srovnání s chybami, jež jsou příznačné člověku. Je to cesta, jak nalézt sám v sobě klid - a pod slovem klid nehledejte šumění lesů a veselý křik ptáků. Klid v duši je o naprostém tichu, kdy slyšíme jen podstatu - sebe sama. Neodpouštíme kvůli tomu, kdo nám ublížil, odpouštíme kvůli sobě.
Existují různé techniky odpouštění. Do své mysli v alfa hladině si třeba sezvete všechny ty, vůči nimž cítíte křivdu. Rozeberte to s nimi, dejte najevo své pochopení. Připusťte si - i před nimi si to připusťte - že také vy sami chybujete. Rovněž vůči vám někdo nepochybně pociťuje křivdu. Také vy sami jste ublížili a nedostali či neměli příležitost přijmout odpuštění.
Ještě než pronesete ono osudové, očišťující a skoro sladké "odpouštím", uvědomte si jednu věc. Nikdo vám nikdy nemůže ublížit. Jen my sami si ubližujeme. Jen my sami máme vůči sobě tu moc. Neznamená to, že se k nám někdo občas nezachová nepěkně. Znamená to pouze, že každý máme pro své činy, myšlenky i slova své vlastní důvody a motivy. Pokud tuto skutečnost přijmeme jako neměnnou, neměly by nás nadále zraňovat důsledky činů ostatních.
Když vás někdo sekne nožem třeba do ruky, zraní vás. Tu méně, tu více vážně. Nemáte na výběr, prostě se to stane, krev teče a vy jste zraněni. Když vás někdo sekne slovem, tady možnost výběru máte. Je jen na vás, zda se budete cítit zraněni. Zda to přijmete, zda to tak chcete.
Nejvíce si totiž vždy ubližujeme jen my sami.
|
