Sedím na břehu moře, mezi prsty u nohou bílé oblázky. Je toho tolik. Co si počít se svým životem? Hledím na nekonečnou rozvlněnou modrou pláň a prosím o odpověď. Z nekonečna na mě hledí její temné oči. Moře. Mocná z mocných a přece tak tichá. Její pohled mě svléká donaha. Nic neobstojí. Jen já. Síla, která dříme ve mně. Jsme sestry, v hloubce jejích očí moc, která bere i dává, ta která smete horu jedinou myšlenkou. Tolik toho viděla a přece tolik chápe. Teplo souznění. Vznáším se nad vodami, nechám se objímat teplem její náruče. Jsme sestry, jsme stejné, jsme věčné. Chtěla bych být malá a slabá, ale nejsem, poznání zavazuje.
Každý z nás se rád schovává za své chyby, za své nedokonalosti, za to, jak ho okolí svazuje. Je to pohodlné, je to lidské a je to hloupé. Člověk, který chodí po šamanských cestách, to prostě udělat nemůže. Ví, že je to jen hra na schovávanou. Hra, kterou si lidé oblékají jako kabátek, aby nemuseli žít v pravdě, aby nemuseli měnit svůj svět. Je snadnější žít podle pravidel, která stanovili druzí. Je snadnější nevzít na sebe zodpovědnost za svůj vlastní život. Ale člověk, který nežije svůj život, těžko může být šťastný.
A já chci být šťastná. Jsem jaká jsem. A jen nekonečno ví, proč je to právě tak.
|
