Taková humanita je vážně príma věc. Pěkně v klidu si povídejme o tom, jak má lidský život nevyčíslitelnou hodnotu. Třeba u toho popíjejme čaj a hned poté můžeme probrat počasí. Ale jen, proboha, nezabředávejme do hloubky. Za "nezabiješ" se nosí dělat hned tečka. Žádný prostor na pochyby, žádné místo na nějaká nemístná "pokud".
A třeba se budete zlobit a možná se mi budete smát. Já bych se nad několika těmi "pokud" ráda zamyslela.
Čekání na smrt
Když se budeme bavit o tom, co je humánní a nehumánní a budeme se společně dívat na lidské torzo, stále dýchající a s tlukoucím srdcem, které jen spousta hadiček přidržuje na něčem, čemu snad už jen lékařská definice může říkat "život", jsou jen dvě cesty. Čekat, až život tak nějak sám vyprchá, byť víme, že právě této přirozenosti všechny ty přístroje a medikamenty usilovně a především úspěšně brání. A pak pochopitelně cesta druhá, nezákonná a dle soudu některých nelidská. Ukončit to, co už není a se stoprocentní jistotou nebude nikdy životem.
"Smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého, co strašné je, co zlé je, to umírání je," napsal kdysi Jiří Wolker a já s ním rozhodně souhlasím. Pokud ty hadičky a léky život nedávají ale jen prodlužují proces umírání, když člověku, který se kdysi uměl smát i plakat, zbyla z lidských pocitů už jen ta bolest a který sám posledními zbytky sil prosí o ukončení trápení...
Co je na tom vlastně tak nepochopitelné?
Absolutní trest
Člověk dělá chyby. Ovšem. Nic nového. Někdo dělá opravdu velké chyby. Pochopitelně. Klidně se utěšujme, že chybovat lidské, odpouštět andělské. Je to moc hezké, půvabné a obohacující, duševně očisťující.Humánní.
Jenže pak je pár, naštěstí opravdu jen několik jedinců, kteří chyby nedělají. Ne tak, jak slovu "chyba" obvykle rozumíme. Zcela vědomě a s jasným uvažováním, bez emocí natož výčitek kdosi třeba přepadne někoho bezmocného, stařenu či malé dítě. Vezme z kapes pár drobáků a jako takovou prémii i život. Nemusel by, anebo by to mohl udělat rychle a krátce.Bezbolestně...Kdyby v sobě, ovšem, našel kapku té pomyslné lidskosti.
A teď mi vysvětlete, prosím, co s takovým člověkem? V čem je vlastně tak moc špatné říci: ty jsi překročil všechny hranice. Musíme se chránit. Chránit naše děti, starce. A ano, i sebe samotné. Jen mi, prosím, nemluvte o převýchově.
Bojíme se vlastních chyb?
Je jen jeden argument, těch, kdož tvrdí, že vzít život druhému je zlé, který mi stojí za úvahu. Obvykle když přestanou přetřásat to nabubřelé slůvko "humanita" a také když opustí fráze o nevypočitatelné hodnotě lidského života.
Pak řeknou: A co když to někdo zneužije? Trest smrti i euthanasii. Co když by byla vykonána na někom neoprávněně. Jak omluvit tu nenahraditelnou ztrátu? Čím napravit?
Ovšem, ano, jistě...
Ale na druhou stranu: Co je tedy vlastně ta humanita? Odkud vzít tu lidskost, když jí vlastně sami nevěříme, nevěříme sami sobě. Čím vyvážíme to slovo "humanita", za něž jsme si nějak zvykli klást slůvko "jenže"?
Publikováno na sophianne.blogy.novinky.cz
|
