Spolu s magií a alchymií je astrologie jednou ze tří základních hermetických věd a má k oběma jmenovaným důležitý vztah. Je také nejrozšířenějším oborem praktického hermetismu, bohužel prezentovaným často velmi zjednodušeně. Původně byla astrologie esoterní vědou o vztazích mezi makrokosmem (světem) a mikrokosmem (člověkem), které byly symbolizovány během a postavením nebeských těles. Této vědě příslušel spíše název astrosofie, který je používán dodnes. Astrologie se pak stále víc a víc stávala divinační metodou a dnes je v tomto smyslu pěstována téměř výlučně.
Význam astrologie vyjádřil už proslulý hermes: "Šťasten, kdo dovede číst znamení času." Těmito znameními jsou především hvězdné konstelace, které korespondují s povahou a osudy jedinců, ale i celých národů, států a událostí. Astrologie není v tomto smyslu kauzalistická, jak se za to často má, nýbrž analogistická. Hvězdy nevyvolávají účinky svým vyzařováním - i když i tento vliv je možný, nýbrž jejich konstelace korespondují s určitými povahovými a osudovými konstelacemi lidí a událostí, tj. řečeno obrazně: obrazy postavení hvězd jsou analogické obrazům lidských osudů a povah. Astrologie je založena na principu synchronicity a nikoli kauzality. Proto také astrologie není deterministická: "Astra inclinant, nec non necessitant." ("Hvězdy dávají sklon, ale nenutí.") V tomto smyslu můžeme astrologii chápat především jako divinační metodu, založenou na rozpoznávání povah a osudů lidí a událostí z konstelace (uspořádání) hvězd v určitých daných časových souvislostech, jimiž jsou především doba narození jedince nebo vzniku události. Astrologie je prastará nauka, která byla pěstována v Indii, Číně, starém Egyptě a zejména v chaldeji, později v Řecku a Římě; po období úpadku vzkvetla v období renesance.
První systematickou učebnici astrologie sepsal slavný řecký astronom, původem z Egypta, Klaudios Ptolemaios (II. stol. po Kr); je zkráceně zvána Tetrabiblos (Čtyři knihy o astrologii). Zmiňuje se o tom, že Egypťané spojovali astronomické předpovědi s lékařstvím, a chápe astrologii kauzalisticky, tj. jako působení hvězdných sil na lidskou konstituci, která pak předurčuje jedince k určitému vývoji, jenž je však určován i dalšími činiteli. Z kauzalistického pojetí astrologie se ve XX. stol. vyvinula tzv. kosmobiologie či astrobiologie. Jak již bylo uvedeno, esoterní astrologie není založena na emisi nějakých hvězdných sil, nýbrž na tom , že "události na nebi" jsou analogické "událostem na zemi". To je nejširší pojetí esoterní astrologie, které jisté kauzální vztahy mezi hvězdnými emisemi a životem na zemi nevylučuje, ale nečiní je základem astrologie. Ve všech prastarých kulturách, v nichž byla astrologie rozšířena, byla spojována s jinými vědami - s matematikou, ale především lékařstvím a zemědělstvím.
Staří astrologové učinili řadu významných astronomických objevů, a tak je astrologie považována za jakousi předvědeckou astronomii. Ve skutečnosti však jde o dvě zcela odlišné nauky. Akkadové již zhruba 2400 let př. Kr., jak je známo z archeologie, měli k dispozici tabulky pozic Slunce, Měsíce a pěti tehdy známých planet. Nejstarší obrazové znázornění zvířetníku se nachází v chrámu v Dendeře a pochází z doby helenizace Egypta v posledních stoletích př. Kr. V antickém Řecku již ve III. stol. př. Kr. byly rozšířeny astrologické spisy babylónského astrologa Berossa a egyptského astrologa Petusireva. Kromě zmíněné Ptolemaiovy učebnice astrologie měli staří Řekové k dispozici ještě tři knihy o astrologii od Héfaistióna Thébského, Ve středověku existovaly spory o to, zda astrologie může být teologií schválena či nikoli. Dva největší teologové doby, Albertus Magnus a sv. Tomáš Akvinský, astrologii uznali a na univerzitě v Boloni existovala od r. 1125 astrologická fakulta, která trvala zhruba 200 let. V období renesance dosáhla astrologie rozkvětu a zabývalo se jí i několik papežů. Proslulosti nabyl francouzský astrolog Nostradamus (1503 - 1566), který na astrologii založil svá proroctví , sahající až do r. 2000, která jsou předmětem intenzivních studií dodnes. Později však byla činnost astrologů katolickou církví stíhána.
V XVI. stol. byla astrologie, jejíž existence byla omylem spojována s platností tehdy překonaného ptolemaiovského geocentrismu, ohrožena dílem M. Koperníka (1543), který prokázal, že platí názor heliocentrický a že tedy Země není středem slunečního systému. Mnozí významní astronomové té doby (Tycho de Brahe, J. Kepler a jiní) však byly současně i astrology. A ještě proslulý fyzik I. Newton (1643 - 1727) hájil astrologii a pečlivě ji studoval. Pražský astronom J. Kepler (1571 - 1630) zdůrazňoval závislost astrologie na empirii a vytvořil tak v jistém smyslu moderní , dnes převažující pojetí astrologie, které v současnosti znovu oživil M. Gauquelin, prokazující statisticky významné vztahy mezi určitými akty (jako je např. volba povolání) a astrologickými konstelacemi. Avšak ani toto pojetí, které se snaží definovat určité události astrologickými pojmy, nepokládáme za adekvátní, i když jsou prokázány např. některé astrologické souvislosti s psychologickými a jinými fenomény (G. Anschütz 1950, C. G. Jung 1954 a jiní).
Od začátku tohoto století byla vykonána řada výzkumů ověřujících platnost astrologických pojetí různých stránek osobnosti (inteligence, temperamentu atd.) a to i renomovanými psychology (např. H. J. Eysenck a další). Jmenovaný se svými spolupracovníky zkoumal r. 1978 "relace mezi astrologickými faktory a osobností" a potvrdil hypotézu, že osoby narozené ve vodních znameních vykazují v průměru vyšší emoční labilitu než osoby narozené ve znameních jiných. M. Gauquelin (1978) našel souvislost mezi introverzí a extraverzí - dvěma významnými charakterovými vlastnostmi - určitými astrologickými konstelacemi (introverti např. signifikantně podléhají vlivu Saturna, extroverti spíše vlivům Marta). Jiné výzkumy však některá astrologická tvrzení nepotvrdily. V našem století jsou zakládány různé astrologické fakulty (např. Ch. Carter v Londýně) a akademie (R. Ebertin a Aalen), existuje množství astrologických společností a center, kde se vydává početná astrologická literatura (před druhou světovou válkou to bylo zejména Lipsko) a vznikají nové astrologické školy, revidující některá stará pojetí (např. tzv. hamburská astrologická škola), astrologie se spojuje se studiem tzv. životních rytmů a mění se často v kosmobiologii (May H.: Handbuch der Kosmobiologie, Interlaken 1934). Roku 1964 byla v USA založena International Society for Astrological Research se sídlem v New Yorku (jejím prvním presidentem byl americký astrolog N. de Vore).
Pokračování příště
Zdroj: Lexikon Magie - Milan Nakonečný
Vydalo nakladatelství Ivo Železný, 1995. Druhé, rozšířené vydání.
Uvedeno ve spolupráci se serverem www.zahady.cz
|
