Stav klidu je ve skutečnosti podstatou mysli, zatímco pohyb je její energií. To jsou dva od sebe neoddělitelné aspekty téhož - stejně tak se nedá odlišit slunce od svých paprsků nebo jezero od vln. Pokládáme-li stav klidu za něco kladného a žádoucího a pohyb myšlenek za cosi záporného, čeho se chceme zbavit, pak tím jen podporujeme své dualistické představy o přijímání a odmítání. Takto bychom ale náš běžný mentální stav nikdy nepřekonali. Absolutně nejdůležitější věcí je tedy udržet si nerozptýlenou bdělou přítomnost a uvědomit si jakoukoli myšlenku, která vznikne, ať už je dobrá či špatná, důležitá nebo nedůležitá, a tento stav "pohybu" pak dále pozorovat.
Co se týče tohoto pohybu: když vznikne nějaká myšlenka a nám se přitom z nějakého důvodu nepodaří uvolněným způsobem setrvat v bdělé přítomnosti, musíme tuto situaci okamžitě vědomě rozpoznat, protože v opačném případě by první myšlenka mohla vyvolat řetězce dalších myšlenek. Vědomě rozpoznávat neznamená pouze vidět něco očima nebo cosi identifikovat pomocí nějakých konceptů. Znamená to, že jsme si plně vědomi přítomnosti jakékoli myšlenky, týkající se minulosti, přítomnosti či budoucnosti, stejně jako jakéhokoli smyslového objektu. Skrze toto bdělé vědomí přítomnosti "rozpoznáváme" stav pohybu myšlenek a dále v tomto stavu pokračujeme, aniž bychom toto rozpoznávání opomíjeli. V žádném případě to ale neznamená, že bychom se měli snažit proud myšlenek nějak přerušit nebo usilovat o to, abychom myšlenky zadržovali, měnili či mysl jakkoli korigovali.
"Meditovat" neznamená nic jiného, než udržovat si nerozptýlenou přítomnost jak ve stavu klidu, tak v pohybu; neexistuje nic, o čem bychom měli meditovat. A stejně tak neexistuje nic vyššího a jasnějšího než vědomé rozpoznávání kontinuity našeho stavu ryzí neduální přítomnosti. Jestliže se naopak neustále obracíme navenek a doufáme, že získáme něco zvnějšku, namísto toho, abychom pokračovali ve vlastním neduálním stavu, jsme - podle jednoho tibetského přísloví - jako člověk, jenž přináší rituální obětiny k západní bráně města, aby zahnal zlého ducha, zatímco ten se nachází u brány východní. V takovém případě, byť se domníváme, jak dokonale meditujeme, bude jediným výsledkem únava pro nic za nic. Nepřetržité setrvávání ve stavu ryzí přítomnosti, jenž se nachází pouze v nás samých, je tedy vskutku to nejpodstatnější.
Když opomíjíme to, co vlastníme, a naopak hledáme něco, o čem si myslíme, že nám chybí, jsme jako žebrák, který podle jedné buddhistické historky nevěděl, že má pod hlavou místo polštáře veliký drahokam, a tak s velkou námahou žebral. Takže chceme-li si udržovat neduální stav ryzí přítomnosti a pozorovat pohyb myšlenek pokaždé, když povstane, pak aniž bychom posuzovali, do jaké míry je naše přítomnost jasná, a aniž bychom přijímali stav klidu či odmítali pohyb, musíme aplikovat tuto esenci praxe: je třeba nerozptýleně pokračovat ve svém přirozeném stavu, neustále jej vědomě rozpoznávat a nenechat se absolutně ovlivnit svou touhou něco měnit...
Zdroj: Namkhai Norbu Rinpočhe: Zrcadlo. Poučení o bdělém vědomí přítomnosti. Nakladatelství DharmaGaia
Uvedeno ve spolupráci se serverem www.doktorka.cz
|
